Jezdívám na dovolenou do Řecka, nějak mi učarovaly ostrovy. A tak, dokud zdraví dovolí a finance vystačí, vyrážím. Před třemi lety jsme byly se sestrama na Korfu – chtěly bydlet na pláži, jestli by to šlo (navíc Korfu je moje srdeční záležitost). A tak jsem našla letovisko Acharavi a vilu Pelagii. Líbilo se nám tam, a tak už třetím rokem tam vláčím další zájemce o pobyt u moře a bydlení na pláži.
Nejde o krásy ostrova, letoviska nebo moře, ale o setkání známých neznámých. Bydlely jsme s kamarádkou v Pelagii samy dvě v apartmánu určeném pro 6 lidí. Bylo to v září, sice jsem chtěla pokoj v přízemí, ale nezadařilo se, a tak jsme šly do patra. Vedle na pokoji bydlel manželský pár ruského původu. Poprvé, když jsem potkala paní, tak jsem myslela, že je to nějaká uklízečka, a tak jsem jí vysekla řecký pozdrav. Koukala na mě nechápavě, no nic. Za pár dní jsme je potkali zase a oni hned, že se byli projít do hor, že je to tam moc hezké. Bylo mi to divné, že se nám tak věnují, ale zjistila jsem, že to teda v žádném případě uklízečka není. Pokaždé, když jsme se potkali, měli tendenci navázat hovor, oba mluvili plynule česky s cizím přízvukem. Paní neuměla plavat, a tak nosila takové ty rukávky pro děti, takže tím poutala na sebe pozornost. Skoro až ke konci pobytu jsem se s nimi zapovídala, houpajíc se na vlnkách v moři. Zjistila jsem, že jsou taky z Prahy, bydlí na Barrandově, on pochází odněkud ze Sibiře, ona z jiné taky vzdálené oblasti bývalého Sovětského svazu. Seznámili se na vysoké, vzali se a zakotvili na Ukrajině. Zdůraznili ovšem, že jsou Rusové. A tak jsme se potkávali, zdravili a sdělovali si zážitky. Nakonec vyšlo najevo, že mají u letiště zaparkované auto, a tak jsem požádala, jestli když přiletíme později v noci, by nás (byly jsme dvě) hodili domů do Braníka, nebude to pro ně velká zajížďka. Oba to okamžitě akceptovali, a tak nás v Praze naložili a jeli jsme. Kousek nad Barrandovským mostem zastavil pán u benzinky, protože jim docházely cigarety a šel je koupit (nejhorší černá můra pro kuřáky). Kamarádka, taky kuřačka, okamžitě souhlasila s tím, že by cigarety neměly v domácnosti dojít. Já na tom jsem prý nejlíp, když jsem kouřit přestala. A tady to začalo.
Paní se mě hned zeptala, jak se to může stát, že člověk najednou přestane kouřit. Nějak mě to rozhodilo, a tak jsem odsekla, že je třeba, aby vám našli rakovinu, pak přijde všechno samo. V tu chvíli paní ožila a spustila dotazovou lavinu. Co mě potkalo, kde jsem byla operována, jestli chemoterapii a kdo je mojí ošetřující lékařkou. Pomyslela jsem si "babo, ty jsi nějak zvědavá, sakra“, ale odpovídala jsem. Když jsem vyslovila jméno ošetřující lékařky, paní radostně prohlásila – já věděla, že vás odněkud znám, ale nevěděla jsem, odkud. Proto celou tu dobu pobytu se kolem nás motali a vyhledávali naši společnost.
Když jsem se jí zeptala, jak si mě může pamatovat, když já je ne (manžel ji tam vždycky doprovázel), tak mi odpověděla – vy jste totiž vešla do čekárny, s umným kokrhelem na hlavě (šátek na holé hlavě jsem se naučila naaranžovat pozoruhodně), později stříbrovlasá, hlasitě jste pozdravila, s úsměvem proplula s kartičkou do kartotéky a pak si sedla s knížkou v čekárně a nezvedla jste hlavu, dokud vás nezavolali.
A tak jsem poznala manžele Iljušinovy (Anton nestavěl letadla, jenom shoda jmen) a paní doktorka mi při kontrole potvrdila, že Ljuba je její pacientkou.
