Na podzim před sedmi lety mi našli v děloze nádor, pan primář gynekologie mě prohlédl, vysvětlil mi, jak a co se bude dít, a v lednu následujícího roku jsem šla na operaci do Thomayerovy nemocnice. Před operací mě operatérka přišla na pokoj informovat, jak bude celá akce probíhat. Bude to klasická operace, protože neví, jestli je nádor zhoubný nebo ne, po vyjmutí jej podrobí histologii a pak se rozhodnou, jestli vyoperují všechno včetně slepého střeva nebo jenom nádor. Po tom, co mi všechno vysvětlila, se zeptala, jestli mám nějaký dotaz. Tak jsem se zeptala, to jako, až ten nádor vyndají, tak mě šoupnou někam vedle do regálku a pak budou pokračovat? Paní doktorka na mě nevěřícně koukla, zvedla se ze židle a smějíc se řekla, s váma to bude dobrý a odešla. Operace se povedla, odložili mě na JIPku a když mě paní doktorka probouzela, aby se zeptala, jak se cítím, tak ze mě vypadlo „kdybych to bejvala byla věděla, tak bych sem nechodila“ (paní doktorka a několik pacientek, které tam taky přebývaly, znaly „Knoflíkovou válku“ a ony se teda zasmály), dál se nevyptávala, věděla, že je to zbytečné. Ne, že bych věděla jestli to bolí, ale dali mě na polohovací postel na placato a já mám problémy se zádama, takže jsem byla od pasu dolů úplně nemožná. Nakonec mě vypolohovali tak, že jsem se tam málem zabydlela. Než mě propustili na pokoj, přišel za mnou pan primář, vzal mě za ruku (asi podle pulsu poznají, jestli pacient reaguje neadekvátně, nebo co) a vysvětlil mi, jak se to má s tím nádorem. Čekal, co bude – tak jsem na něj koukla a povídám „pane primáři, já taky musím mít všechno“, poplácal mě a s úsměvem řekl, na vás nemám a s tímhle přístupem ani ta nemoc.
Po čtyřech dnech mě vykopli domů. Ale po týdnu mi volal pan primář, abych přišla do ordinace. Zjistilo se, že nádor sice je zhoubný, ale až po pečlivějším vyšetření zjistili, že trochu moc zhoubný. Protože to byl nádor v děloze, ten se nerozrůstá, ale zapouzdří se, a nemusí se dál rozšiřovat na uzliny, které tam zůstaly (a uzliny jsou nebezpečné potvůrky) . Jenže je v tom to ale. Byly dvě možnosti – reoperace nebo preventivní chemoterapie. Dobrý, beru chemoterapii, to jsem ještě nezkusila. Dostala jsem kontakt na paní doktorku na onkologii a šla se domluvit.
Paní doktorka je krásná ženská s příjemným hlasem a pečlivě mi všechno vysvětlila. Že to není nic vážného (ale nechtějí nic zanedbat), že to budou tři preventivní chemoterapie každý měsíc jedna, že budu trochu víc unavená a nesmím přepínat své síly a že mi slezou vlasy a celé ochlupení na těle. Ale že mi napíše poukaz na paruku a budu na ni mít slevu (vůbec jsem to nevyužila, zato jsem se naučila umně naaranžovat šátek na holé hlavě). Byla velice přesvědčivá, a nakonec mě pobídla, ať se ptám já, co bych chtěla vědět. Tak jsem začala.
Paní doktorko, nejsem malá holka, před rokem mi zemřela mladší sestra, za dva měsíce po ní švagr a před vánoci kamarádky syn – stejná diagnoza, klidně mi můžete říct, kolik toho mám před sebou. Já se nezhroutím, ale okamžitě zruším penzijní fond a až se z toho trochu zvetím, popadnu dceru a jedeme na cestu kolem světa, ať si těch peněz užiju. Taky nevěřila svým uším, ujistila mě, ať prachy nechám, kde jsou, a že se s tímhle přístupem k nemoci dožiju stovky.
Hned při druhé chemoterapii jsem dostala anafylaktický šok. Z pokoje si pamatuju jenom vyděšený pohled paní doktorky za těmi jejími brejličkami. Probrala jsem se na ARU a nade mnou se skláněly dvě holé hlavy pěknejch mužskejch :-) (lékař a ošetřovatel), které prohlásily, už se nám probírá, sundáme jí tu masku a nasaďte brejličky (brejličky jsou dýchací hadičky, zastrčené v nose – zase zkušenost, nebýt toho žila bych v nevědomosti). Vesele mě uvítali s poznámkou – vy jste nám dala, ale copak nám, z oddělení už třikrát volali, s dotazem, jak to s váma vypadá. Budou rádi.
A byli, když mě zase na oddělení z ARA vrátili, požádala paní doktorka, jestli mě smí obejmout, že se jí tohle ještě nestalo, že jsem byla modrá jako ta láhev od MATTONKY.
Přežila jsem, narostly mi stříbrné vlasy, a protože jsem se celý život barvila, tak jsem je nechala tak a prý sluší.
Přestala jsem kouřit, pít, to třetí … nebudu rozebírat, že, a tak se mě vnučka jednoho dne zeptala, „babi, co děláš s těma penězma, co jsi tím ušetřila?“ No sakra, fakt, kde jsou ?!
