"Řeka hučí v klínu rozervaných skal..." Od dohořívajícího táboráku se tlumeně nesou tóny písničky doprovázené kytarou a blízká řeka hučí svoji věčnou píseň v hlubokém údolí.
Končí den, nepatrný okamžik v životě přírody.
Rudý míč nad kopcem se blíží k vrcholkům stromů, stíny jsou stále delší. Letité stromy nekonečného lesa se noří do tmy a ticha. Ztichl ptačí zpěv, jen chvílemi se ozve slabé pípnutí usínajícího zpěváčka. Pomalu se probouzí noční obyvatelé lesa. Bzukot včel vystřídal cvrkot cvrčků a šelest křídel nočních můr.
I bystré a veselé ranní bublání potůčku jakoby se přes den unavilo a vlnky teď jen tlumeně pospíchají přes ohlazené balvany a bystřina se skoro nesměle vlévá do hluboké tmavé řeky. Ta si za tisíciletí vyhloubila mohutné koryto na dně hlubokého údolí a nyní už jen jako stará dáma shovívavě naslouchá žertování vlnek lesního potůčku.
Soumrak už pomalu ovládl celý kraj. Staré, všelijak pokroucené tisy vzbuzují svými stíny milé i strašidelné představy, měkoučký mech svádí k odpočinku jako polštářek z prachového peří.
Skály nad řekou vyrostly do nedohledna ,klikatá pěšinka se ztrácí v šeru mezi vzrostlou travou. Les a jeho obyvatelé odpočívají po celodenní práci, aby se zase ráno probudili čilí do nového dne, aby sluneční paprsky, které první proklouznou mezi větvemi, našly své přátele a přírodu veselé a spokojené.