Samozřejmost?
FOTO: autorka

Samozřejmost?

2. 3. 2017

Když se mi v lednu 1993 podařilo získat trojsměnou malobyt v paneláku na Jižním Městě, všichni původní nájemníci tam už 14 let bydleli. Nejbližší sousedé na mě sice zprvu hleděli poněkud nedůvěřivě, ale, jak jsem pochopila, jen z toho důvodu, že se v tom bytě střídali přede mnou různí nehlášení podnájemníci, zatímco pravá nájemnice tam vůbec nebydlela. Dům patřil v té době obci a podnájemníci tam byli načerno. Já jsem však byla nájemnice s řádným dekretem a už jsem v tom bytě zůstala.

Běžely roky, založili jsme v posledním kole bytové privatizace družstvo nájemníků, odkoupili od obce část domu (celkem 3 vchody 10-patrového domu). Postupně jsme byty splatili a nyní jsme již jejich vlastníky.

Proč to tu uvádím? Jen v našem vchodu je celkem 30 domácností. Někteří původní nájemníci zemřeli, jiní se odstěhovali, svůj byt vyměnili, přenechali dětem, prodali. Dnes stěží potkám někoho z lidí, které jsem alespoň od vidění znala. Jsou tu lidé výrazně mladší, páry, rodiny s malými dětmi, dokonce i cizinci. Překvapivě tu však zůstal zvyk chovat se k sobě zdvořile, neškodit si, nedělat hluk, při setkání v chodbě se pozdravit.

Přiznám se, že mám v obyvatelích našeho domu dost velký chaos. Přispívá k tomu fakt, že jsem se doma během dne až do nynějška zdržovala minimálně, odjížděla jsem jako jedna z prvních ráno do práce a k večeru nebo až večer jsem za sebou zaklapla dveře. Nebývám tu až na výjimky moc ani o víkendech. Kromě sousedů na společném patře registruji ostatní obyvatele dvakrát ročně při schůzích vlastníků a jinak pouze u výtahu. U někoho už alespoň vím, zda jede výš či níž než já. S jinými, včetně dětí, si dáváme přednost, kdo počká s nástupem na konec, protože vystoupí jako první.

A teď už se konečně opravdu dostávám k tomu, proč tohle vše píšu. Nedávno jsem nakupovala v hypermarketu Albert u metra Chodov. K běžnému nákupu mi stačí menší prodejna stejné značky u nás v sídlišti. V hypermarketu se stavím ojediněle po příjezdu metrem na Chodov. Odtud pak pokračuji domů tři zastávky autobusem. Když jsem přišla k pokladně, zaregistrovala jsem v minifrontě před sebou mladší paní, kterou znám z domu od vidění už dávno, zprvu tam bydlela nejspíš s rodiči, poté s manželem, přišly děti, dnes už má školáka a tak čtyřletou dcerku, kterou si letmo vybavuji coby miminko, když jsem mamince občas podržela dveře od výtahu. Nic víc o nich nevím, ani jméno. Teď jsme se tu srazily a vzájemně pozdravily. Tím by to pro mě skončilo, avšak paní se na mě obrátila a řekla: Jedete rovnou domů? My Vás vezmeme!......

V první chvíli jsem jen spontánně odpověděla, že děkuji, ale ještě domů nejdu.  Pak, když už jsem si šla po svém, jsem si najednou začala říkat: Proč mi to nabídla? To už vypadám tak nemohoucně, že potřebuji pomoc? Snažila jsem se najít rozumný důvod její nabídky, až jsem se sama nad sebou zastyděla. Jako bychom u všeho, čím nás někdo mile překvapí, museli přese všechno zůstat na pozoru a pátrat po důvodu, proč to udělal. Jako by nestačil už sám ten fakt, že to udělal.

Po několika týdnech jsem tu paní potkala s dcerkou opět u výtahu. Po pozdravu mi to nedalo a řekla jsem: Musím Vám říct, že jste mě tehdy u pokladny hodně překvapila. Ona asi vůbec nepochopila, jak to myslím, protože trochu rozpačitě pravila, že mě nechtěla nějak vylekat. Řekla jsem: Vy jste mě hodně mile překvapila. Já vím, pro Vás to je možná samozřejmost (náznakem s tím hned souhlasila), ale pro mě ne. Děkuji Vám za to.

Jsem ráda, že jsou mezi námi i takoví lidé, pro které jsou mnohé věci samozřejmostí. Ne samozřejmostí ve smyslu braní, ale dávání.
Snad si každý z nás někdy uvědomí, že když něco nezištně dáme, nemusíme tím nutně ubrat sami sobě, ba právě naopak.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marcela Pivcová
Bydlím také v paneláku, který má ale 15 vchodů, 12 pater a na každém patře tři byty. Počtem obyvatel by mohl zastat jednu celou vesnici. Dostali jsme se do privatizace poměrně nedávno a teď probíhá prodej, případně výměna značného počtu bytů. Takže i z "našeho" vchodu znám velmi málo lidí, z těch dalších už téměř nikoho. Ale v domě se v současné době aspoň zdravíme, na což se dříve dost zapomínalo.
Lenka Hudečková
Zuzko, je prima, že jsou mezi námi ještě slušní lidé :-)
Lýdie Dedíková
Ano, hezky to paní napsala. Pro někoho je samozřejmostí nabídnout pomoc a někoho jiného to ani nenapadne. Já ráda pomáhám, občas pošlu i do dětského domova balíček s oblečením pro děti. Oslovuji starší dámy nebo pány a nabídnu pomoc, když jsou přes silnici a bojí se přejít, nebo s taškou, když ukládá nákup. Já mám radost, že jim pomohu a ona se na mě usmívají a děkují. Beru to jako samozřejmost, pomoc jeden druhému.
Květoslava HOUDKOVÁ
Pauza (víc než 25 r.), než jsem se znovu vrátila (už natrvalo) do Kostelce n.Lab. znamenala, že jsem poznávala obličeje lidí, ale jména vypadla. Postupně jsem si jména (zejm.svých vrstevníků) ověřila, mladší generaci poznala díky přátelům rodin, s dětmi mne seznámila vnoučata. Teď opět znám lidí hodně - je to fajn a po anonymní Praze se mi vůbec nestýská !
Lidmila Nejedlá
Mít kontakty s lidmi je velmi důležité. Zvláště pro člověka, který žije sám.
Ilona Erika Kolář
Co člověk vysílá, to dostává, Mě to nepřekvapuje.:)))))))
Marie Ženatová
Je moc hezké, když má člověk kolem sebe dobré lidi, na které se může dokonale spolehnout... Ale pravdou je, že v menších městech a vesnicích se lidé znají daleko lépe a tím mají vzájemně k sobě určitě ty nejlepší vztahy...
Jarmila Komberec Jakubcová
dobrý soused je velká výhra. V menších městech či vesnicích se lldé lépe znají a tím mají k sobě blíž. Bydlím deset let na předměstí Plzně v nové zástavbě. Zde se neznají ani sousedé, vše anonymní. Kdybych potkala souseda z vedlejšího domu nepoznám ho a asi ani on mně.
Jana Šenbergerová
Nejen protivy se přitahují (viz magnet ), ale také stejné se přitahuje (i bílé vrány k sobě sedají). Čím větší město, tím větší anonymita a také obavy. Na vesnicích a malých městech se lidé většinou znají, někteří si doslova vidí do talíře. Náš věžák teď zažívá velkou "obrodu" a začínají problémy. Místní staří vymírají, stěhují se sem lidé z měst, některé byty dědí mladí, kteří tu ale nebydlí, a s některými jsou docela potíže. Jako společenství jsme už prosoudili spoustu peněz, které by se daly využít prospěšněji pro všechny. Přesto se nám tu pořád ještě dobře bydlí a je samozřejmostí, že kdo může, je-li třeba, pomůže.
Eva Mužíková
U nás žije v domě 100 rodin, prostě malé sídliště pod jednou střechou. Některé lidi vidím často, zdravíme se, prohodíme pár slov, jiné bych asi na ulici ani nepoznala... Také mám radost z každého lidského přístupu, ze vzájemné pomoci. Zrovna včera jsem našla ve schránce v obálce 200,- Kč,- se vzkazem, že to mám na zakoupení sadby květin na záhon u nás vedle domu, o který pečuji. Anonymní, přesto velmi milé...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.