V pátečním poledni jsem si vzal z naší závodní jídelny tyhle lívance. Nebaví mě o víkendu vyvářet. Dali mi je do polystyrénové krabice. Pro jistotu jsem ji zabalil ještě do PVC sáčku. Vše uložil do igelitky, trochu děravé. Řekl jsem si, že vše budu cestou držet jenom vodorovně. Jen jsem si to myslel, ale nedokázal to!
Ke kanutí červené marmelády na podlahu došlo už v autobusu. Další červené stopy jsem zanechal na podlaze metra. Dělal jsem, že jsou po někom jiném. Pak přestoupil do tramvaje. Také tam dolů hřezla červeň.
U nás v domě, v prodejně „Viet-Congu“, tašku postavil na bílé noviny, na pultě. Hned byly červené. Honem jsem tašku položil na podlahu. Zase se pod ní objevila rudá kaluž. Dělal jsem nepozorného blbce, a tiše, nevinně odešel.
Doma jsem se zděsil, jak mám rudě potřísněné i zelené kalhoty. Pak spustil pračku. I z té vytékala „malinovka“!
Asi, až do smrti, tohle přenášet nebudu. Raději se v jídelně nechám obsloužit číšníkem.
