Masopust na Drahanské vrchovině

Hezký článek, přiblížil nám zase novou část a zvyky naší vlasti. Já se sice nikdy žádného podobného maškarního průvodu neúčastnila, ale ráda se podívám na ukázky v televizi nebo o to čtu v knize. Tyto lidové zvyky na české vesnici z 19.století krásně popsal Jindřich Šimon Baar v trilogii Paní komisarka.

V mé rodné vesnici na Drahanské vrchovině byl vždy v toto období v sobotu maškarní bál, v neděli babský bál, v úterý odpoledne chodily maškary zvát na večerní Ostatky - vždy kolem 23 hodiny se doprostřed sálu postavily pohřební máry, maškarní průvod šel za hraní smutečního pochodu pro velikou basu, halil ji do fialového plátna a mládenci ji nesli k márám. Zde se vedle mládenců postavila děvčata a do kapesníků si utírala slzy - mnohé byly opravdové, protože basa byla skutečně dlouho schována a až do velikonoc si nikdo nezatančil... Pohřební průvod obešel celý sál, zazněla závěrečná smuteční píseň a basa byla pochována. A tu přišel svižný strýc a koštětem vymetl celý sál - udeřil každého do zad a bral za sebou do lidského řetězu - prostě do půlnoci se celý sál vymetl i s maškarády, muzikanty a veselé, skutečně velkolepé Ostatky skončily - přišla Popeleční středa s přísným půstem od masa i půstem újmy... Dnes už je to úplně jiné, bývá jen v sobotu Horácký bál, kde má předtančení taneční soubor Skalák v horáckých krojích s horáckými tanečky, následují i ostatkové zvyky jako pochovávání basy - ale už není odpolední maškarní ostatkové úterý, to někdy hasiči tyto zvyky dodržují a také děti v MŠ se učí horácké tanečky a je zde i dětský soubor Skaláček, který se zůčastňuje různých slavností i v okolních vesnicích. Půst už se tak nedrží, horáckým nářečím mluví hlavně starší a střední generace, děti už méně... Ale co mne těší nejvíc, ať tam přijedu v kteroukoliv dobu, tak každé dítě, které potkám mne zdraví - prostě na vesnicích děti zdraví každého a je to moc a moc milé - tak jako já v dětském věku jsem zdravila všechny starší, které jsem potkávala - všichni cizí totiž tehdy pro nás děti byli strýčky a tetičkami...

Maruško, ukázka mne opět zavedla do rodného městečka. U nás byly ostatky velkolepé a večer se pochovávala basa v místní sokolovně. Koblihy, maškary, muzika, něco na zahřátí - jo to bývaly časy.

Marie, udržuje se ta tradice dosud? A mladí lidé hovoří stále nářečím? Hezky jste to napsala.

Mně se líbí Vaše líčení, ale hlavně právě ten dialekt. Máme v práci asistentku ředitele, která sice ne úplně takto, ale přece jen i po letech bydlení v Praze s různými dialektickými lahůdkami mluví dodnes. Samozřejmě ne oficiálně, ale mezi námi. Je to sympatické.

Děkuji Vám moc za milé komentáře. Máte ale pravdu, že psát nářečím je skutečně dost těžké a trvá to daleko delší dobu...

Jste šikula. Pěkné! Psát nářečím není vůbec snadné.

Moc pěkné...A to nářečí...