Přijela jsem na víkend a jako obvykle Pepa na mě čekal u vlaku. Tentokrát tak nějak zvláštně naladěn, přítulnej (ne že by jindy nebyl), ale tohle bylo nějak jiné. Okamžitě sepnuly radary a očekávala jsem co bude. Dojeli jsme domů a najednou mi pomáhal vystoupit z auta, (no to už mozkové buňky začaly šrotit naplno) a čekala jsem to nejhorší, protože hezkého už bylo až nad hlavu, tak teď to přijde (rána palicí a rovnou do hlavy, ach jo). Pepa mě popad za ruku a odváděl mě do dvora.
Otevřel garáž a tam – páni stálo dámské kolo (kamarádovo odložená plečka), kterou Pepa opravil, vyčistil, vyměnil vadné díly, promazal, ale hlavně vyměnil sedlo a to mě uchvátilo, až jsem ztratila dech. Pamatujete na ty sedla kdysi na kolech našich dědečků? Retro kožené pohodlné s takovými dvěma pružinami vzadu?
Tak takové sedlo mělo moderní kolo, skoro stejné jako jsem dostala kdysi k narozeninám. Netušila jsem, že něčeho takového ještě někdy budu schopná, ale hodila jsem oblečení a kabelku Pepovi a hrnula se ke kolu a šup na něj a ulicí sem a tam, sice trochu toporně, ale s radostí a úsměvem od ucha k uchu. Stejný výraz bezmezného štěstí se rozléval po Pepově, obvykle vážné tváři.
A tak i když jaro ještě ani neklepe na dveře, přesto sníh pomalu mizí a sluníčko sice moc nehřeje, ale dodá člověku na radostnější náladě. V sobotu mě Pepa zlákal na malou zahřívací projížďku. Trasu měl vymyšlenou, projel to, když zkoušel opravené kolo pro mě. Páni, já vyfasovala i cyklistické rukavice a helmu (sice trochu jetou, ale padla), prý starším dámám moc sluší (no to jo, vím jak v ní vypadám, pacholku). Vyjeli jsme a Pepa byl ve svém živlu. Ne, že by ujížděl a pobízel mě. Když to šlo, jel vedle mě, laškovně mě sváděl (když viděl jak toporně na kole sedím a nehrozí odveta) a předem upozorňoval, kdy mám přehodit na jaký převod, aby se mi dobře jelo. Konečně se objevila slabá stránka, obvykle suverénní "baby".
Na kole, řeklo by se „na tachometru dvacet a v očích smrt“, nekoukat doprava ani doleva jen se soustředit na to nespadnout, jet rovně a udržet se na cestě. A když už se musel zařadit za mě, tak vždycky tak, aby byl v silnici víc než já (takže ochránce, vida ho „štíra“). Já totiž na tom darovaném kole jezdila jen na ten jeden přednastavený převod, páčkám na řídítkách jsem se vyhýbala jako čert kříži, a každý sebemenší kopeček sesedla z kola. A tak jsem objevila kouzlo cyklistického výletu ve dvou a ani zrakvená ruka se neozvala.
Pepa vrněl jako kocour, tohle byla oblast, kterou on preferoval a konečně mohl někoho ochraňovat a radit, tady byl na nejvyšší příčce, kde si opravdu hověl a já pochopila, že nebude od věci trochu ubrat ze své suverenity. Když jsem navíc zjistila, že opravdu romantik na kole, a sdílené zážitky jsou nepřekonatelné (byla jsem moc dlouho sama, takže sdílet nebylo s kým a ten pocit už jsem zapomněla), přehodnotila jsem své tvrzení, že odreagovávat na kole se může přes týden, kdy já jsem v Praze. A tak se pomalu začínám těšit na jaro a léto, protože mě fakt nevadí blátíčko na okraji rybníka, když tam lezete, hlavně, že nemusíte mít na sobě plavky. To ještě Pepa neví, ale jeden rybník jsme minuli a i kdyby tam byli lidi, tak z opačné strany byl horší přístup do vody a to bude moje místo. A věřím že se jich najde víc i když v tomhle mě opravdu hříšné myšlenky nenapadají. Obávám se ovšem, že to tentokrát postihne Pepu!?