Únorové povídání

Paní Alenko, moc děkuji za Vaše přání mému bratrovi - zdraví a pohoda je v životě určitě to nejdůležitější a to v každém věku...

Paní Marie, přeji Vašemu bratrovi hodně zdraví a pohody do dalších let.

Moc se mi Vaše povídání líbí, čiší z něho krásné vzpomímnky na dobu nikoliv lehkou, ale přesto pěknou, připadá mi , že lidé měli k sobě blíž, více si rozumněli a dokázali si pomoct. naši potomci už tak idylické vzpomínky na dobu předešlé generace mít nebudou. Jsme samý spěch , práce a technika a lidé už k sobě mají mnohem dál. Kdysi ten chudý život na vymoženosti doby,. byl vlastně bohatší. A výzkumy - lidé se tím dodnes až tak nezabývají. Čekají obyčejně, že to za ně udělá jiný a pak se diví, cože se to za jejich humny děje. A když se protestuje, přesto příslušné úřady vydají rozhodnutí ke stavbě, bez ohledu na lidi a krajinu.

Milá Zuzanko, děkuji moc za Váš názor... To víte - starostové obcí s budováním souhlasili, protože by obdrželi nějaké finance, ale většina obyvatel obcí pochopitelně ne. Ovšem slyšela jsem i od několika starousedlíků, kteří pracovali někde poblíž v uranových dolech a už byli v důchodu, že tam občas do těch prostor musí zajít a tam načerpají pro sebe na delší dobu přímo "vzduchovou drogu k dalšímu životu..." V jednom z minulých článků - Sněhové vzpomínky jsem psala také o kruté zimě v padesátých letech, ale to bylo o tom, jak jsme s tatínkem dřevěným velikým pluhem s końmi prohrnovali silnici... Tuto vzpmínku na cestu v zimě sáněmi pro porodní babičku jsem napsala proto, že můj tehdy narozený bratr se v těchto dnech dožil 65 let. Víte možná by se mnohým zdálo jak jsem se měla v dětství dobře, byla jsem nejstarší dítě na hospodářství s 18 ha půdy, takže jsem okusila velikou dřinu od nejútlejšího dětství a i když si mne rodiče často ze školy nechávali na polní práce doma, tak jsem ve škole patřila mezi nejlepší, ovšem po dokončení základní docházky jsem se za "trest - že jsme měli mnoho polí, které přešly do JZD" dostala jen na zemědělskou učńovskou školu a ne na svoji vysněnou...

Postoj obyvatel k úložišti jaderného odpadu? To je tedy dílo. Jakpak asi lidé odpovídali? Trochu mi to připomíná výstavbu jaderné elektrárny Temelín v bezprostřední blízkosti mého někdejšího bydliště. Jenže to bylo ještě za bývalého režimu a tam si nikdo moc nedovolil mluvit proti. No, a nakonec si lidé zvykli, zůstali v tom kraji a jsou spokojeni. A kupodivu se tam mají také dobře, výstavba, komunikace, zásobování, vše díky elektrárně hodně pokročilo. Moc se mi líbí ale ta vzpomínka na dětství, jako už v nějakém předchozím článku.