Na netu jsem objevila sentenci:
„Žena má být v kuchyni! Má tam v poklidu upíjet víno a sledovat, jak jde manželovi vaření“.
Musíte uznat, že to nemá chybu. Pepa je zručný nejen tanečník, ale i kuchyně je jeho doménou a nemá rád, když se mu tam někdo cizí hrabe a nedává věci zpět na své místo. Takže, ač výborná kuchařka, k vaření u něj v kuchyni se nedostanu a ani nehrnu. A tak jsem zaujala pozici upíjející pozorovatelky. Dopoledne mi skleničku nepovolil (až večer, jinak by to se mnou nebylo k vydržení :-)), tak holt čaj. Sedím, kibicuju, ochutnávám, anebo se jen tak dívám a užívám si motýlkovské šimrání v břiše.
A tak jsem si vzpomněla na slova doktora Plzáka, že je třeba využít každé příležitosti, když vás přepadne chuť na milování, i kdyby se měly rozvařit knedlíky na sporáku.
Pepa stál ke mně otočený zády, v ruce nůž velikosti tesáku a krájel cibulku. Prdelka, jako když vrána srazí paty, a mě začaly napadat hříšné myšlenky. Přimáčkla jsem se k němu zezadu a objala ho. Okamžitě mě upozornil, že drží v ruce nůž a začal s ním šermovat. Neměl šanci. Když chci, mám ruce jako háďata, vím, kam sáhnout a co na něj platí. Nic se nám tehdy nerozvařilo, ale prvně jsem zažila, kdy se rozhořel plamenem olej na pánvi. Pepa sice není hasič, ale mohl by klidně zaskočit za profesionála. Bravurně zachránil pánev i kuchyň od požáru. I když se mu to ještě nikdy nestalo, věděl, že vodu do tohohle ohně né neéééé. A tímto počinem jsem byla z kuchyně nadobro vyobcována.
Ale stalo se jednou, že mi volal – na sobotu jsem slíbil kamarádovi, že mu půjdu pomoct na stavbu, tak abys tady nebyla v bytě sama, mohla bys přijet až v sobotu odpoledne? Nebo zrušit víkend, co (myslela jsem si, ale neřekla). A tak jsem zašveholila: A proč bych nemohla přijet jako obyčejně v pátek a v sobotu bych nám něco uvařila. Nebudeš u toho, tak tě nebude iritovat, jak ti devastuju kuchyň, a po svém nájezdu ti ji zase dám do pořádku, co?! Malou chvilku přemýšlel a pak souhlasil, ještě se zeptal a co chceš vařit? No zatím nevím, ale nejspíš nějakou klasiku, na zdravou stravu jsi tady ty, podotkla jsem.
Pepa má sice mrazák, ale v něm jsou uskladněny zelené výpěstky z jeho zahrádky, takže masa se nedopátráte. A tak jsem si v sobotu došla do řeznictví pro nějaké maso – vyrobím ptáčky. A já ptáčky dělám ze všech druhů masa, a tak jsem si vybrala krůtí prsa. Je to stejné jako z hovězího, akorát musíte trochu přičmoudnout cibulku, aby měla omáčka zlatavou barvu. Jinak je postup stejný jako u hovězí klasiky, ale na plátky masa, potřeného hořčicí ještě dám tenké plátky anglické slaniny a na to pak klasiku, vajíčko, okurka, uzenina a klínek cibule. Zamotat a omotat nití. Udělala jsem ptáčky čtyři, co kdyby pochybělo, nebo někdo neohlášený přišel. Protože oba máme rádi pikantní jídla, tak i do tohohle pokrmu jsem přidala přijatelný kousek čili papričky, hezky nakrájené (Pepův výpěstek). K tomu rýži.
Pepa má jídlo na talíři vždycky vystajlované i pro oko (říká tomu food styling), a tak jsem si připravila něco zeleného na kopečky rýže a z plátků jablka jsem nožem vykrájela malá srdíčka, ty pak položím na maso. Přišel domů v čase, jak slíbil, a už ode dveří zahlaholil „ženo! mám hlad jako vlk, vletím do sprchy a můžeš prostírat“. Zatetelila jsem se blahem.
Oběd chutnal, kuchyň byla vycíděná, po jídle umyl talíře a prohlásil, bylo to vynikající, na chvilku si dáchneme. Na gauč jsme se vtěsnali oba, když je vůle, tak se najde i řešení, že. Asi po dvaceti minutách v jeho náručí jsme se probrali, protáhli a Pepa s mlasknutím prohlásil, něco by to chtělo. Určitě nemyslel to co já. Dávno jste pochopili, že duše hříšná v tomhle vztahu jsem já, i když Pepa je velice vstřícnej. A tak po pár polibcích jsem rukou šátralkou sjela k jeho klínu a v tu ránu Pepa s řevem vylít jako čertík ze škatulky.Čili papričku ani po hodinách nesmyjete z rukou, to tedy ne :-). A tak když se vrátil z koupelny, tak pronesl onu památnou větu „ty vole, tohle jsem už nejmíň dvacet let nezažil.“
A já se válela smíchy po zemi...
Přečíst si můžete také:
