O tom, že naše rodina žije a řadu let se přátelí se psy, jsem již psala. Přiznám se také, že jsme pomyslnými členy stále se rozrůstající skupiny majitelů psů, kteří buď hledají nebo si už osvojili nějakou metodu pro nenásilné vedení psa. Bohužel stále ještě to vypadá, že většina lidí věří, že jediným možným způsobem výcviku jsou donucovací a někdy dokonce násilné metody. Výcvik je v první řadě vztah a člověk by měl především porozumět chování psa, jak se chová a proč se tak chová. Kdybych toto věděla a předem se informovala, kdyby se mi už tehdy dostala do rukou literatura prosazující pozitivní metody, nevznikl by problém, jaký mám s Grimmem. Grimm je chodský pes, letos šestiletý. Bystrý, inteligentní, plný energie, přátelský k lidem a ke všem členům rodiny, ale…
Setkání s cizími psy je pro něho problém a hodně dlouho nám trvalo, než jsme přišli na to, proč na ně štěká. A že to, co by většina neinformovaných označila za agresi a útok, je ve skutečnosti strach a stres. I velký pes může mít stres.
Začalo to na nejmenovaném hradeckém cvičáku, kam jsme šestiměsíční rozjivené štěně přihlásili v domnění, že budeme poučeni, jak správně postupovat při výcviku. Zezačátku vše vypadalo slibně. Základní povely sedni, lehni, k noze atd. zvládal a chápal rychle a správně. Ale brzy jsem zpozorovala, co mu nedělá moc dobře. Když před zahájením výcviku kolem zběsile běhá skupina rozdováděných odrostlých psů a baví se tím, že prohánějí štěně. Zaštěkal, což je přirozený projev každého psa. Tím se ovšem stal centrem pozornosti cvičitelů a byla jsem upozorněna, že tyto projevy musím rozhodně potlačit, neboť na cvičák nepatří. Jak? Trhnutím vodítka, zvýšením hlasu.
Byla jsem zároveň poučena, že domácí psi jsou přirozeně dominantní nebo se stanou dominantními, když jim lidé budou tolerovat určitá chování. Sdělili nám, že psi neustále zkoušejí přechytračit své majitele a testovat je, dokud jim energicky neukážeme, že člověk je pánem. Dobrá, nechala jsem se poučit, ale moc se mi to nezdálo.
Přečetla jsem si už něco o tom, jak je to v psí smečce s alfa (vedoucím) postavením a že se pomocí hrubé fyzické síly nedosáhne. Navíc to na mého psa moc nezabíralo a během následujících lekcí znovu zaštěkal ve chvíli, kdy se velký pes nebo psi ocitli v jeho blízkosti a on měl pocit ohrožení. Ale už tu byl výcvikář a předvedl mi názorně, jak dostat psa do submisivní pozice (říkal tomu „zklidňovací cvik“). Drsně otočil psa na záda a držel ho násilím při zemi s úmyslem ho zklidnit. To se však nestalo, pes se (přirozeně) bránil, byla to strachová reakce a začínal se naopak projevovat obrannou agresivitou. A kolem sebe vnímal psy...Vzpouzející se Grimm nejspíš hodně naštval cvičitele, neboť na něm nedokázal demonstrovat ostatním přihlížejícím, jak se to „správně“ dělá, a já měla od té doby na cvičáku peklo.
Zkrátím to, vzdala jsem to. A to hned poté, co jsem se stala svědkem další výcvikové metody trestu za nevhodné chování. Buldok napadl belgického ovčáka. Za trest mu byl nasazen stahovací obojek a cvičitel ho na něm začal roztáčet. Přestal až ve chvíli, kdy pes létal půl metru nad zemí a lapal po dechu.Napůl přidušený se po výkonu klepal jako osika. "Zaručím vám,"prohlásil cvičitel,"že dnes už to neudělá. Ale nemůžete si být jistý, že se to příště nebude opakovat.". Opravdu "účinná" metoda. A tehdy jsem si řekla: A dost! Tohle přece nemám za potřebí. Ale chyba už se stala. Pes ve štěněcím věku získal zlou zkušenost, kterou dodnes napravujeme. Po konzultaci s několika poradci zabývajícími se výchovou problematických psů jsme přišli na jediné možné řešení vycházející z pozitivních metod výcviku. Setkání s cizím psem se pro Grimma musí stát příjemným zážitkem. Ideální by bylo seznámit se se psem, s nímž by si „padli do oka“, což ale není dost dobře proveditelné. Kde najít majitele, který by propůjčil svého psa k takovému pokusu? Nemluvím teď o ostatních psech v naší domácnosti, s nimiž problém nemá, protože s nimi vyrůstal a ve smečce přijal určité postavení automaticky. A tak praktikujeme následující: Při setkání s cizím psem je třeba zajistit určitý odstup, vyhýbat se přímému střetu (to konec konců nesnáší řada psů). Psa posadit, konejšivým hlasem zklidnit a přidat pamlsek jako odměnu, když zůstane tiše. Má to logiku. Pes se bojí a má stres. Mám ho za to trestat? Jedinou nevýhodou a nebo možná výhodou pro mne je být vždy ve střehu a předvídat možnou ožehavou situaci.
Nechci být přehnaně kritická vůči výcvikářům na cvičáku. Jistě mají se svými metodami úspěchy, jinak by už dávno přestali fungovat.
Ale jako zastánkyně pozitivního přístupu se ptám: Jakou výhodu přináší přeměna "dominantního" psa na bázlivého? Oba jsou nevhodní jako společníci nebo pracovní psi. Mimoto většina majitelů psů nemá fyzické ani psychické předpoklady k fyzickým korekcím. Proč tedy radit začínajícím pejskařům zápasit se psem, když jsou odsouzeni k prohře? Proč bychom vlastně museli se psem zacházet hrubě, když je možné dosáhnout stejného cíle používáním mozku místo svalů.
Pro zájemce přikládám výběr šikovných knížek, které mi velmi pomohly:
Millerová:Pozitivní metody výchovy psa
Rugaas: Konejšivé signály
Rugaas: Štěkání zvuk psí řeči
Tellington-Jones: Výchova psa podle Lindy Tellington-Jones
Kmoníčková,Čečilová: Klikr trénink
Smolíková: Od psích triků k dogdancingu
Sdao: V životě je spousta věcí zadarmo