Má vzpomínka je duchna

Dobrý den Asi se budu opakovats těmi pisateli přede mnou, ale Váš článek mi opravdu připomíná babičku. ŽDydlela v jedné větší místnosti a v jejím rohu byla manželská postel, na které byly velké a tlusté duchny. Tehdy mi bylo asi devět roků, a jakmile mi to rodiče dovolili, šel jsem spát k babičce, bylo to asi deset minut od našeho. Těšil jsem se na to, jak zalehnu do peřin, babička mi bude vyprávět ze svého mládí, na to jsem se vždy těšil. Potom jsem se zakryl tou těžkou peřinou a spal jsem až do rána, kdy mě babička vzbudila do školy. Paní Komínová to napsala moc hezky, lépe bych to asi nenapsal. Takže, díky Vám za krásný článek. Slávek Beran

Ano, tak to bylo, duchny, zima v ložnici a laskavá babička, voňavé prádlo a moře lásky. Tak to bylo i v mém dětství.

Moc pěkná vzpomínka na dětství, i já si vzpomínám. Také jsme tomu říkali peřina, ale pro babičku to byla duchna.

Pěkný článek, také vzpomínám na dětství doma i u obou babiček. Ale ani já jsem na peří nezanevřela. Mám jen peřové polštáře a deky. Dokonce i u mladým mám svůj peřový polštář.

Váš milý článek mi připomněl mou babičku i maminku a spaní také v nevytopené ložnici. U babičky také stály ve velké světnici dvě nastlané postele, v jedné spala babička, děda už mezi námi nebyl, v druhé jsem při návštěvě spávala jako malá se svým o čtyři roky mladším bratrancem. Neměla jsem to ráda, v posteli jsme se prali, ale nebylo víc postelí. Na peří jsem nikdy nezanevřela, celý život mám péřové polštáře i péřovou deku. Babička mi ještě jako malé vlastnoručně nadrala peří do výbavy, protože pořádná nevěsta musí mít dobré peřiny. Deky i polštáře si dávám po určité době obnovit v čistírně peří, dostanou nový povlak a mám zase novou výbavu. Na dovolených jsem vždy trpěla pod umělohmotnými dekami a hlavně zdrclými polštáři.

To je stejně zajímavé, kolika z nás to milé vyprávění připomíná část života. Třeba mně prázdniny v prastarém domě u babičky.

Děkuji za vaše milé příspěvky. Vidím, že jsme na tom podobně. Na duchny vzpomínáme, ale rádi jsme je opustili a nahradili příjemnějšími pokrývkami, i když také péřovými. Ostatně v dětství jsme ani nic jiného neznali, tak nebylo s čím srovnávat. Paní Marie Ž., také jsem péřové deky šila přesýpáním z peřin a byla to děsná práce. A když se mi to povedlo, byla jsem na sebe opravdu hrdá. :-) Paní Hano, na to skopávání peřin a tíhu duchny taky vzpomínám, to bylo asi to jediné, co mi vadilo.

Peřiny, peří, peříčka...mám ráda. Jednu peřinu zachovávám na chalupě. Ostatní jsem dala vyčistit a přešít na péřové deky a polštáře. Firma, která to provádí je: Miloš Mareš, Riegrova 216, Milevsko. e-mail: info@peri- mares.cz, bezplatná infolinka: 800 100 488. Dělají perfektní ruční práci.

V mém dětství jsme také všichni spávali v duchnách. V zimě se v místnosti kde jsme spali moc netopilo, byly ale otevřené dveře z kuchyně, takže vzduch přece jen nebyl ledový - ale první vklouznutí pod duchnu mi vždy připomínalo mrazivou zimu a asi proto mi šel vždy chvíli "kouř" od pusy, než jsem se trochu zahřála - ale po chvíli už tam bylo příjemné teplo. Když jsme se odstěhovali s manželem do Boskovic, tak už jsme měli péřové přikrývky a pak pro děti jsem je sama šila. Peří se dalo vyčistit, pak do prošívaných dek jsem je musela jednotlivě poctivě vážit a šít - podařilo se mi přikrývky ušít, ale byla to hrozná práce, už bych to nikdy nechtěla dělat... Také jsem podlehla "protiroztočové kampani", nyní mám dvě lehoučké pokrývky plněné dutými vlákny na sobě a ještě je mi občas zima - ráda si vzpomenu na teplé "duchny". Díky moc za milou vzpomínku...

Moc hezká vzpomínka. Výraz duchna se u nás nepoužíval, my měli peřiny. Bývalo pod nimi krásně teplo, ale čerstvě povlečené jsem nesnášela, studily mě, dokud nezměklo škrobení. A mám také hororovou vzpomínku. Televize byla jen u babičky v patře. Jednou jsme tam něco všichni sledovali, když někdo otevřel dveře do síně, odkud se vyvalil černý hustý kouř a šílený smrad. Bylo to v zimě a topilo se v kachlákách. Bratrova postel byla blízko a někdo přehodil peřinu přes čelo postele tak nešikovně, že se dotýkala kamen, ve kterých byla skulinka tak akorát pro jednu čilou jiskřičku. Naštěstí jsme jen dlouho větrali, ale nevyhořeli.