Jak jsem chtěla udělat dobrý skutek
Ilustrační foto: pixabay.com

Jak jsem chtěla udělat dobrý skutek

26. 1. 2017

Od začátku roku mrzne. Teploty se v noci pohybují hluboko pod bodem mrazu. Odmítám vyjít z domu, jsem zmrzlá, cvakají mi zuby už při pohledu z okna. Mrazivé počasí má dle předpovědi vydržet nejméně do konce měsíce. Televizní zpravodajství nás pravidelně informuje, kolik lidí už má na svědomí.

Nedávno mne něco napadlo, dalo by se přímo říct - osvítilo. Proboha, vždyť já mám ve skříních tolik zachovalého pánského oblečení! Bundy, svetry, šály…., kam s tím? Určitě by to teď někomu pomohlo, vždyť je tolik organizací, které pomáhají, přerozdělují, starají se. Ne, nebudu to házet do kontejneru, který je umístěný v naší obci. Nevím, jak často ho vybírají, nevím, co přesně se s darovaným oblečením děje. Nejlepší pomoc musí být rychlá.

Vyhledávám si letáček od poslední charitativní akce v naší obci. Ano, je to zde. Charitativní organizace kromě jiného vede i noclehárnu, je zde mailová adresa i telefonní číslo.

Jako první posílám dotaz na onu uvedenou adresu. Odpověď mi přišla vzápětí – oznámení o chybě, adresa je zřejmě špatně zapsaná. Nevadí, mají tu přece uvedeno i telefonní číslo. Ve svém nadšení se nemůžu dočkat, až bude pondělí. Zavolala jsem jim hned po ránu. Příjemný ženský hlas mi odsouhlasil, že teplé věci opravdu potřebují. Po zjištění, co všechno můžu dodat, téměř zajásal.

„A ponožky, máte ponožky? I třeba pokud nebudou moc roztrhané. A prádlo!“

Menší zádrhel nastal, když jsme si objasnili, že bydlím deset kilometrů odtud a nedovezu jim to.  Mám sice auto, ale za tohoto počasí nejezdím. Ale rychle jsme našli řešení. V naší obci bydlí zaměstnankyně organizace. Paní, která svého času chodila ošetřovat mého nemocného manžela k nám domů. Ať jí zavolám…

„Už na ni nemám kontakt,“ vzdychnu do telefonu. Znáte to. Pořídíte si jiný telefon, číslo vám zůstane, ale kontakty musíte pracně kopírovat. Zrovna tohle číslo jsem si nezkopírovala.

„Máte po ruce tužku?“ ptá se žena v telefonu.

„Ne, nemám, ale nemohla byste dát mé číslo paní, aby mi zavolala ona?“ zeptala jsem se. Domluvily jsme se.

V euforii jsem okamžitě začala balit potřebné oblečení. Bundy, svetry, čepice, rukavice, flanelové košile, ponožky. Dokonce jsem objevila ještě i nějaké nové, vysoké podkolenky, ještě i s cedulkami. Je toho jeden přeplněný prádelní koš a batoh.

Čekám na zavolání, telefon proti svému zvyku nosím neustále sebou.

Už je středa, mrazy trvají, nikdo se neozývá. Nedalo mi to a znovu volám. Tentokrát telefon bere jiná žena. Neví, co a jak, prý vedoucí tam není, předá jí vzkaz, aby mi zavolala.

Paní vedoucí opravdu zavolala. Začaly jsme si objasňovat, o co jde. Energický hlas mne nenechává domluvit, neustále mi skáče do řeči. Přece jsem to měla dovézt k oné pracovnici. Na mou námitku, že nevím, kde bydlí a že… Opět mi skočila do řeči.

„Jste přece z jedné vesnice!“

Opět vysvětluji, než jsem dořekla větu, byla jsem zase stroze přerušena. „Já to zařídím!“

Znovu chci něco říct, a opět mne rezolutně přerušila. „Zařídím to!“

Pokládám telefon. Dobře, zařídí to. Je mi nějak divně, cítím se nejistá, rozhozená. Veškeré nadšení zmizelo. Co se to děje?

Až po chvíli jsem si důvod uvědomila.

Ze mne, která chtěla pomoci, se stal obtížný prosebník. Já, která nabízela pomoc, jsem se musela obhajovat a vysvětlovat. Bylo mi dáno najevo, že obtěžuji a že nejsem schopná něco zařídit.

Samozřejmě, že se dodnes nikdo neozval. Nevím proč, nemyslím, že by problém byl v oné ošetřovatelce. Pamatuji si ji jako velmi milou, ochotnou a svědomitou ženu.  Spíše si myslím, že se k ní žádná informace nedostala. Asi už paní šéfová usoudila, že teplých věcí mají dost.

Nedávno probíhala v naší zemi sbírka, organizovaná tou charitativní organizací. V televizi  se chlubili, kolik peněz bylo vybráno.

Prosím tedy, myslete  i na své zaměstnance! Možná už opravdu mají teplého oblečení dostatek, své opatrované dušičky už obstarali. Ale oni sami jsou v nouzi. Mají zřejmě velice malý kredit na služební telefon, nemůžou dárcům prosebníkům jako jsem já ani vzkázat – strčte si své bundy kamsi! Už od vás nic nechceme, v naší noclehárně máme jen otužilé klienty!

Aby byla pomoc účinná, musí být nejen rychlá a cílená, ale hlavně vykonaná v době, kdy je jí zapotřebí. Letní sběr teplého šatstva promrzlým lidem v  této zimě nepomůže.

Teď mne napadlo – vybrané peníze byly s velkým ohlasem prezentovány ve veřejných sdělovacích prostředcích. Tolik a tolik korun se vybralo na pomoc potřebným. Hm, že by to byl ten problém? Tohle v televizi nebude, tak proč se zajímat o to, že by mohlo být pár nuzáků v této zimě kompletně oblečeno?

Ještě bych se zeptala, máte taky někdo s touto organizací podobné zkušenosti? Taky se vám stalo, že jste za snahu pomoci cítili tak méněcenně, bezmocně a poníženě?

 

Z mého blogu - http://www.matyldinopovidani.cz - Příhody běžného dne

 

charita Můj příběh
Hodnocení:
(4.8 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Karel Kafka
A ta charitativní organizace,o kterou jde,se jmenuje jak,kde sídlí? Ta paní,se kterou jste mluvila má jistě i nějaké jméno,jaké,prosím? Pokud tohle neuvedete,je Váš lánek pouze autopsychoterapeutickým výkřikem do tmy,podle mého. Odvahu,uctivě a přátelsky prosím! K.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.