Váš partner těžce onemocněl. Dovedete se o něj postarat?

O manžela se starám už 17 rok a chvála bohu se aspoň postaví a s mou pomocí za obě ruce přejde s pokoje do pokoje jinak nic , veškerá péče ve dne i v noci a bohužel se to na mně začíná projevovat je mi 62 let a žiji pouze jeho život, nevím jak dlouho to ještě vydržím.

Já se snažím pomáhat, intelekt je zachován, leč tělo chátrá. Abychom nemuseli zase taxíkem na odběr krve /auto zamrzlé/, sehnala jsem přes obvodního lékaře Domácí péči a ráno v 8 Milan jen nastaví ruku... Cítím se jako bych vyhrála zlato!!! Ale musím uznat, že starat se o rodiče je jiný level než o partnera. Stále v něm vidím někoho jiného, než je.

Zatím jsme jakž takž zdraví a vše zvládáme svépomocí. Na vlastní kůži jsem poznala, že se o mne partner dovede postarat-tři měsíce na lůžku kvůli zraněné noze toho byly důkazem. A určitě pomůžu já, kdyby se cokoli stalo, ale starala bych se určitě doma a volila zároveň odbornou pomoc-proto ty služby existují.

Nemohu číst všechny příspěvkY !!!! Ne z nedostatku času---ale z psychických důvodů!!! Zažila jsem si myslím dost! A -- protože ne všechen kvalifikovaný zdravotnický personál se nechová vždy kvalifikovaně a profesionálně,,,dnes starosti o své nejbližší už bohužel nemám

Manželova nemoc byla zlá - leukémie. Byl v Brně, měl i transplantaci kostní dřeně, byl plný elánu, optimismu, velmi miloval život a pevně věřil v uzdravení. Jenže brzy po transplantaci začali špatné buňky přebíjet ty zdravé a nebyla další šance ani naděje... Už to bude 15 let co odešel na věčnost, dnes by byla asi daleko lepší šance na vyléčení, tehdy na tom oddělení v Brně bylo velmi vysoké procento úmrtnosti. Někteří si svoje blízké brali na poslední dny domů, někteří umírali v nemocnici. Manžela jsme dovezli - spíš donesli ze sanitky domů, měla jsem z nemocnice vypůjčenou "pojízdnou židličku" dávala jsem mu prostěradla na jedno použití, v ranních horečkách studené zábaly, léky, lepila jsem mu střídavě na svaly morfiové náplasti, dá se říct - byla jsem téměř neustále s ním, spávala vedle - ve dne pospával, v noci byl čilejší - pletl si den i noc, přestával vidět - tak jsem mu hodně četla, poslouchl rozhlas. Dostala jsem ke všemu ještě i já zánět žil, chodila jsem kolem něho se zavázanými nohami - s každodenním večerním koupáním mi pomáhal ženatý syn, když přijel domů z práce. Když se zastavila dcera z práce, tak jsem vždy něco udělala, nebo když přijela moje maminka - tak jsem věšela prádlo - odcházela jsem jen na zahradu ale stále ve strachu... Byla jsem nevyspalá, vyčerpaná, ale manžel mi stále děkoval, jak se o něj starám - to mi dávalo sílu to všechno vydržet... Jeden večer se mi zdálo, že jeho dech je klidnější, že se mu ulevuje - říkala jsem si v duchu: díky Pánu Bohu - on se snad vyléčí, seděla jsem u něj, hladila ho po ruce a on klidně usnul, jeho dech byl tišší a tišší - dostala jsem strach - volám syna... Je psycholog, teolog - má zkoušku z anatomie - říká mi: Tatínek nám odešel na věčnost... bylo mu 59 let a mě v té době 56...

Vždycky jsem si říkala, jak mohou být šťastni ti, kteří mají dlouhá léta své rodiče. Jenže k tomu patří v řadě případů právě i pomoc ve stáří a při nemohoucnoasti. Tady opravdu nemohu fundovaně odpovědět. Srdce by mi říkalo, že pomoct chce, ale síly by mi asi nestačily. Nevím, jestli to tak má být, že se pro toho, kdo je na tom zle, ten druhý obětuje a vyčerpá natolik, že odejde zároveň s ním. Pokud je lidí víc, mohou se prostřídat, ale jedinec to nemůže zvládnout. Opravdu se mi to těžko říká. Věřím, že jsou různé asistenční a charitativní služby, několikrát jsem už četla nabídky.

Už si to dovedu představit, zažila jsem to. Je to něco, na co se můžete mnohem líp připravit technicky než psychicky. Já měla to "štěstí", že jsem měla dost času připravit se na to i psychicky. Když jsem viděla, jak to chodilo v LDN, byla jsem pevně rozhodnutá postarat se sama. V domově důchodců mi půjčili vyřazenou nemocniční postel. Nebyla polohovací, ale vyhovovala výškou. Posešívala jsem roztrhané matrace odolné proti protečení. Nastěhovala jsem ji do obýváku vedle kuchyně, takže jsem byla stále po ruce. Vedle ní byla pohovka, na které jsem spávala, když to bylo třeba. Vyběhala jsem pleny a další materiál potřebný k udržování hygieny. Z přebalování jsem měla největší obavy. Ukázalo se, že byly zbytečné, protože mi to nakonec vadilo ze všeho nejmíň. Nepochybuji o tom, že můj muž z toho měl trauma, proto se tvářil nezúčastněně, ale dbal mých pokynů, a pokud to bylo v jeho silách, byl mi nápomocný. Horší to bylo s polohováním. Domů ho poslali s dekubity a obvodní lékař, který k nám v případě potřeby docházel, doporučil co půl hodiny měnit polohu. Hodně mi pomohla kamarádka - rehabilitační sestra, která nám zapůjčila biolampu. Díky ní se podařilo proleženiny úplně eliminovat. Pomáhala nám třeba s koupáním, kdy jsme ho nosily do a z vany, u čehož bývala docela legrace. Nebyl žádná muší váha. Pobyla s ním, když jsem potřebovala odejít mimo dům, píchla inzulín, ale hlavně byla zdrojem zábavy, když si s ním povídala. Občas jsem je zastihla oba spící. Dobře vím, co to obnáší, takže bych nikdy nezazlívala nikomu, že tuto péči přenechá odborníkům. Pro Jednoho je příliš náročná a vyčerpávající.

Nedovedu si takovou situaci vůbec představit a ani se o to raději nesnažím. Proč se tím stresovat v době, kdy to není aktuální. Ale jsme ve věku, kdy se to může stát kdykoliv, ze dne na den. Ale může to být i opačně - bezmocná zůstane žena. Když se to stalo mně, byla jsem v nemocnici a vrátila se domů už po svých. Ale v lázních bylo několik dvojic, kde jeden z partnerů byl na vozíčku, asi po mrtvici. Bylo to tak napůl, některý vozík tlačila žena, na jiném seděla ...