Život se zvířetem ve vyšším věku

Moje kamarádka Dáša zůstala v 60 letech, po smrti manžela, sama se psem. Byl to vždy problém jít večer na koncert, do kina, do divadla, večer do restaurace. Pes prý za tmy o samotě štěkal a vyl, sousedi byli pak hodně nevrlí. Na výlet mohla jen na pár hodin, na dovolené na týden, jen pokud dcera psa mohla obstarat. Lázně žádné, při nemoci venčení i za vysoké horečky. Myslím, že pes je pro singl člověka docela přítěží, musí mu obětovat hodně času a odepřít si svoje koníčky. I když pes dává člověku bezmeznou lásku, které se mu od lidí nedostává. Ve vyšším věku by si lidé domácí zvíře neměli pořizovat, pokud není někdo, koho dobře zná a kdo by se o něj postaral v případě, že jejich pán už nebude moci. Za mlada jsme měli andulky, křečky a morčata, pro děti je dobré, když se musí o něco starat. Pokud ta péče nakonec stejně nezůstane na rodičích. Dnes bych se o jakékoliv zvířátko nebyla schopná ani ochotná postarat.

V mládí jsem měla malého pejska, nyní již mám třetí generaci kočenek. Vždy se řídí slovy : Stáváš se navždy zodpovědným za to co k sobě připoutáš". Slova Malého prince od Antoine de Saint Exupéry by si měl pamatovat každý kdo si pořídí k sobě malého zvířecího tvorečka, ať je to pejsek, kočička či ptáček.

Mám ráda zvířátka a proto si je nepořizuju - při mém rozlítaném způsobu života bych o ně nemohla na 100% pečovat

Jako vše v pokročilejším věku, i toto je velmi individuální. Záleží na povaze, na vitalitě a na životních podmínkách chovatele domácího mazlíčka. Opravdu bych se nebála pořídit si i v tomto věku šěně (viz třeba Soňa). Ale pro všechny případy bych měla tuto skutečnost mít tak ošetřenou, aby se měl zvířete kdo ujmout, pokud by se se mnou něco stalo. To je pak velmi smutné, když policie otevře byt a najde tam opuštěná zvířata.