Psí život
Ilustrační foto: pixabay.com

Psí život

13. 1. 2017

Jsou dny, kdy je hned od rána všechno špatně. Probudíte se do mlhavého pošmurného rána, šedé nebe, mrholení, teploměr lehce kolem nuly. Nějaký výpadek v teplárně způsobí, že voda je zatím jenom vlažná, a tak ranní sprcha působí spíše jako středověká forma mučení. V kuchyni zjistíte, že došla vaše oblíbená snídaňová pochutina a ani kvalitní káva vaši náladu nevylepší. V bytě pod vámi vyje pes, ještě si nezvykl, že páníček ráno odchází do práce. Aúú… taky bych vyla. Nejraději bych se vrátila zpátky pod deku, tak raději honem stelu, abych odvrátila pokušení. Co naplat, termín DPH se blíží a nikdo to za mě neudělá. Psí život!

Zrovna, když přijížděl výtah, otevřely se dveře od protějšího bytu a vyšla sousedka venčit psa. Do výtahu jsme nastoupili společně a malá chlupatá opice dole u mých nohou se hystericky rozštěkala (myslím tím psa).

„Nebojte se, ona nekouše," řekla s úsměvem sousedka a vzala psa do náruče. Výsledkem bylo, že můj obličej a psí štěkající tlama se ocitly, jak říkají Angličané, face to face.“ Ona ne, ale já asi brzy kousnu“ chtělo se mi říci, ale snažím se uchovat si dobré sousedské vztahy, a tak jsem pouze mimoslovně dávala najevo, že mi to není příjemné. Vlastně jsem si už dávno zvykla na to, že při dojezdu jakéhokoliv výtahu automaticky ustupuji nejméně metr od něj stranou, protože nezřídka se vyřítí z kabinky nejdříve štěkající zvíře, teprve za ním majitel snažící se jej zpacifikovat. A nikdy nevím dopředu, zda se v kabince se svým pánem veze mopslík, nebo vlčák s převažujícími geny vlka. Tam bych při případné přetlačované neměla šanci.

Cestou do kanceláře jsem si při pohledu na venčící provoz venku uvědomila, jak se u nás na sídlišti zvýšil počet psích obyvatel. Po chodníku proti mně se nutila k běhu známá paní s jezevčíkem na vodítku. S pohledem upřeným na mě zasupěla „Šup, šup, dobrý den, běžíme, běžíme.“ Snad jsem si správně vyhodnotila, co z toho patřilo mě, ale moje „dobrý den“ už jsem říkala zádům, která ani snad odpověď nečekala.

Maminka s malými dětmi, jedno v kočárku, druhé se přidržuje rukojeti a poslušně cupitá vedle. Mladá paní spravedlivě rozděluje pozornost mezi děti a čivavu, která je navázaná na vodítku z druhé strany kočárku. Pořadí důležitosti nelze určit. Rodiny se dvěma dětmi jsou na našem sídlišti spíše výjimkou. Dá se říci, že nárůst psů je vyvážen úbytkem dětí. Není žádnou zvláštností potkat zde mladou dvojici držící se za ruce a láskyplně žvatlající na psího miláčka batolícího se kolem. Jeden takový chlupatý plyšák mi právě přeběhl přes cestu, vodítko těsně před mojí nakročenou nohou. Šikovně jsem zabalancovala na druhé noze, ale pochvalu kupodivu dostal pes.“ Hodnej pejsek, k noze !“ Patrně pejsek zaměnil páníčkovu nohu za moji, ale kdo by to řešil.

Muž se zapálenou cigaretou oděn v tepláky a kulicha venčí jakéhosi podvraťáka. Muž sám se procházením neunavuje, v klidu pokuřuje, zatímco  pes pobíhající kolem činí velkou potřebu přímo před vchodem do domu. Jakmile je dokonáno, oba mizí v domě. Napadá mě, který asi nešťastník, co  vyjde z domu s hlavou v oblacích, pozná na vlastní botu tu nevonící realitu.

Najednou se za mnou ozvalo: „Tak neotravuj a mazej domů!“ polekaně jsem se otočila a pobavila stařenku s jezevčíkem na vodítku dotazem: „To nebylo na mě, že ne?“

Vzpomněla jsem si na našeho psa Míšu z dob mého dětství. Vesele pobíhal po dvoře, občas ležel v boudě, účastnil se každé naší sebemenší procházky kamkoliv, sebemenší akce. Jedl to, co my jsme nedojedli, občas jsme mu kupovali maso z výseku. Někdy si přilepšil loupežnou výpravou do sklepa, za to mu byl „vyprášen kožich", ale pokoj si stejně nedal. Když vykonal velkou potřebu, zadními tlapkami ji zahrabal. Rozhlédla jsem se po sídlišti. Žádný momentálně se venčící pes takový úkon nečinil. Že by bydlení v paneláku tento prastarý pud potlačilo?

Jak vlastně žijí sídlištní psi?
Celý den se pohybují na prostoru 40 - 70 m čtverečných, podle velikosti bytu páníčka. Na povel panáčkují, spí jenom v rohu k tomu účelu určenému na chodbě, 2-3x denně jdou na cca 15 - 20 min. ven, kde na povel konají svoji potřebu. V zimě oblečeni v kabátcích, svetřících, s bačkůrkami na tlapkách, aby jim sůl na posyp silnic nerozežírala tlapičky. Představuji si, jak by Míša zuby a drápy tu krejčovskou nádheru ze sebe serval. A kdyby se měl neustále živit jenom granulemi se zaručeně nejvyváženějším poměrem psích živin, asi by nám utekl. Jo, časy se mění a psi se mění s nimi.

A tak si v pekárně při cestě kupuji čerstvé voňavé rohlíčky - celozrnné pečivo pro dnešek vynechám. V kanceláři dokončím nepovedenou snídani. A vzhůru do práce - žádné stěžování.

Pořád jsem na tom lépe, než sídlištní pes.

 

 

domácí mazlíčci Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Díky, Ivanko, s humorem o předmětu mého zájmu, díky Evičko za poučné dodatky.
ivana kosťunová
Lidmilo, to bylo vtipné, ale máte pravdu. U nás je opravdu živo díky venčícím se psům. Paní Evo ještě mě v té souvislosti napadlo, že pachů je na sídlišti tolik, že ten pes ví, že to v žádném případě nemůže přerazit svým pachem, tak už se o to ani nepokouší. Tedy u nás rozhodně.:))
Eva Mužíková
Ne že bych se chtěla u tohoto příspěvku dokola motat okolo psích hovínek, to ne. Ale ještě bych ráda dodala. Jak jsem již napsala, pes si své území značkuje. Aby bylo co největší, když je volný, odbíhà co nejdál, vykoná, rozehrabe. Je to prostě jejich rituál. Psovi na krátkém voditku, kterého majitel vláčí ulicí nezbývá nic jiného, než vykonat potřebu podle jediné možnosti a mnohdy je rychle odtáhnut pryč. Proto se také paní Kosťunová stává, že hrabat nemá čas a ani vlastně důvod. Nač by označoval, když byl donucen .)))) Ale určitě se najdou i tací, kteří hrabou třeba na krátkém vodítku na betonu hned před domem.....Zkràtka, i pejskové, jako my lidé, jsou různí....
Lidmila Nejedlá
Bydlíme ve vlastním domě, přesto žije naše fena v bytě. Byl to týraný pes, kterého si mladí koupili, aby ho zachránili. Ivo, kdyby lidé ve vašem paneláku nechovali psy, s kým byste se ráno potkávala? Vždyť by tam bylo liduprázdno. Takhle máte spoustu zážitků. Článek se mi líbí a je jasné, že psy by měli chovat jen zodpovědní a citliví lidé.
ivana kosťunová
Děkuji vám i paní Mužíkové za vysvětlení. Jsem ráda, že jsem ten článek napsala, protože jsem se od vás všech také hodně dozvěděla. Třeba odteď budu na oblečené pejsky hledět jinak. Dosud mi to přišlo jako nějaká úchylná zábava, oblékat psy, nevěděla jsem, že to má svůj účel. Mám ráda kočky pro jejich eleganci a nezávislost, ale vidím, že přítel člověka může být jenom pes.:))
Eva Krausová
Ivanko, pes v paneláku netrpí, pokud má páníčka, který se mu věnuje. Trpí myslím jen velké rasy, ty myslím patří na zahradu k domku. Má Meginka nejen, že netrpí, to já jsem ta, co by ráno vyla, když má ve 4.45 vstávat... Obleček na zimu má také, v mrazech je to nutnost. Líbí se mi poznámka o zahrabání, Meginka to dělá také a je to úsměvné... Když jsem v práci, venčí ji má skvělá sousedka Vlastička, bere si ji i k sobě a já si Megí vyzvedávám po příjezdu z práce, jako děcko ze školky... Má i u Vlastičky dobrůtky a má se skvěle, někdy mám pocit, že snad i lépe, než já. Snažím se jí vynahrazovat dlouhé procházky lesem o víkendy. Je to jediný člen mé" rodiny", protože o tu svou lidskou jsem již přišla... Vlastně právě Meginka mi dává sílu překonávat těžkosti v životě, protože její oči by mi nikdy nedovolily coko-li v životě vzdát... Už nyní přemýšlím často, jak Vlastičce jednou pomohu zase já, až ona bude pomoc potřebovat. Ale myslím, že i Vlastičce pomáhá, že je s Meginkou, vypráví mi, co dělaly, jak Meginka dovádí ve sněhu ap. Pravda ale je, že jsou i tací, u kterých se ptám, proč vlastně psa mají. Jedni takoví bydlí hned vedle mne, mají psy 3, kočku, což je neskutečné...Ona vůbec ta rodina je "divná". Psi jsou zavření stále doma, venčení jen pozdě večer, prostě hrůza, někdy mám pocit, že by i v útulku se měli lépe... Ani nevěřím, že za psy platí poplatky. Kdyby se magistrát více zajímal, zda lidé vůbec platí, možná by se tomuto týrání zvířat zabránilo. Co se týče koček, já bych doma kočku nechtěla, je to jiná nátura, než pes, tu bych možná mohla mít jen kdybych žila v baráčku. Jsem prostě máma psí, ne kočičí... Vadí mi ale také ti, co po svých psech neuklízí, já už bez sáčku nevycházím z domu. I mě by vadilo, kdyby mi "kajdil" pes pod okny... Článek jste Ivanko napsala velice úsměvně.
Eva Mužíková
Ještě k těm oblečkům. U malÿch krátkosrstých psů, u psů starých a nemocných chovaných v bytech, jsou doporučovány i veterináři. Oblek jej nesmí obtěžovat škrcením, musí být zvolen uvážlivě s ohledem na počasí. Bertík se do něj doslova cpe, nikdy žàdný, a že jich má sedm, neodmítl. V našem případě to není rozmar, ale nutnost....
Eva Mužíková
Takže, zdravý pes určitě zahrabává, až to kolikrát na hlavu páníčka lítá:))))
Eva Mužíková
Ono to je trochu s dovolením jinak. Pes vlastně exkrementy nezahrabává, naopak hrabáním se snaží zvětšovat pachovou stopu, kterou jsou kromě moči i tyto. Čím je pes dominantnější, nebo se o to snaží, tím je jeho hrabání intenzivnější. Všemi těmito pachovÿmi stopami si označuje své území, Aby bylo co největší, nežli exkrementy zanechá, odbíhá co nejdále od poslední stopy. Když malý pes narazí na místo pomočené velkým psem, je až úsměvné pozorovat, jak se snaží zvednout nohu co nejvýše, aby značku přepsal.
ivana kosťunová
Ač to tak nevypadá, vážím si vašeho příkladného vztahu s pejskem. Ale pořád mi ještě nikdo neodpověděl na dotaz, jestli ještě psi zadními tlapkami zahrabávají svoji vykonanou potřebu.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?