"Stůj, Ferdo, zastav!" řvu, co mi hrdlo stačí.
Pes nic, ani náznak, že by něco zaslechl. Peláší, co mu nožičky stačí. Někde přede mnou se objevila skupinka lidí, hlasitě si povídají a slyším i dětský hlas.
Uznávám, že i pejskové se musí proběhnout, je mi líto těch, kteří tráví život jen na dvoře či musí ve městech chodit pouze na vodítku. Ale zase nesnáším, když někdo psa pustí a dá mu volnost absolutní, nemá nad ním přehled. Zvláště mi lezou na nervy jedinci, kteří na vás z dálky pokřikují - "on vám nic neudělá, on je hodný!" a pes velikosti telete si zatím o vás čistí tlapky. A ani to nemusí být veliký pes, stačí nějaký mrňous. Co když má někdo ze psů fobii? Co když tomu psovi někdo nebude vonět či udělá nějaký nešikovný pohyb a psisko si to špatně vyloží? Vyděsí nějaké dítě, podrazí nohy staršímu člověku, připlete se pod kolo?
Proto tedy svého psího kamaráda sice nechávám proběhnout, ale snažím se vybírat si denní dobu, kdy se na naší trase vyskytuje co nejméně procházejících se lidí a projíždějících kol. Pokud se rozběhne až příliš rychle nebo je už ode mne poměrně daleko, přivolávám ho k sobě a odměňuji poslušnost piškotkem.
Jenže v téhle chvíli mne to skoro děsí. Pes běží, na mne a mé rozzlobené hulákání nebere ohled. Skupinka před námi zaslechla křik, zpomalila a zmlkla.
Pes se konečně zastavil, otočil se ke mně a zřetelně zaváhal. Pak se loudavě vrací. Tlapka tak tak míjí tlapku, zrzavý nos má spoustu práce k očichávání různých krtinců a trsů trávy.
Konečně jsem ho mohla popadnout za obojek a připnout vodítko. Při tom mu hubuji, vyhrožuji, že v neděli bude k obědu "králík" na smetaně, že si brzy pořídím nový ledvinový pás a podobně. Pes nic, jen pátravě sleduje mou pravou kapsu u bundy. Když zjistil, že piškotek tentokrát nebude, otočí se a věnuje se svým záležitostem.
Mineme skupinku a jdeme dál. Pes je stále na vodítku, občasného škubnutí si nevšímá. Já zatím přemýšlím. Co to s tím psem je? Vždycky byl takový poslušný. Hlavně proto, že za poslušnost pokaždé dostal piškotek, co si budeme namlouvat. Jenže poslední dobou to nějak nefunguje. Čím dál častěji na něho musím volat a čím dál silnějším hlasem. Nereaguje ani na pokřik poslední záchrany - Ferdo, piškotek! Dřív se mohl přerazit, aby u mne byl co nejrychleji. Čím je starší, tak je neposlušnější...
Počkat, cože? Čím je starší? Kolik mu je vlastně let, osm? Snažím se honem vybavit si, jak je to s přepočtem psího věku na ten lidský. Psí roky se násobí sedmi, nebo tak nějak. Takže to by mu bylo... šedesát tři. Je to mrňous, takže asi o trochu míň, ale stejně. Že by mi pejsek stárnul a ztrácel sluch?
Rozhodnu se pro pokus. Pouštím psa z vodítka a ten se okamžitě rozbíhá. Když je ode mne asi deset metrů, přivolávám ho. Ferda se okamžitě vrací, dostane piškotek a běží dál. Zkouším to s patnácti metry, dvaceti, padesáti... Čím je ode mne dál, tím hůř reaguje na přivolání.
"Chudinka moje malá," trápí mne svědomí. "Vždyť on mi hluchne, a já ho za to ještě trestám!"
Za odměnu, a taky trochu jako omluvu, mu při návratu domů vysypávám všechny piškotky, co mi zbyly v kapse. Pak se s Ferdou rozloučím a on mizí za domem. Běží druhými dveřmi do zadní předsíně zkontrolovat kočky a já odemykám. Pak automaticky rukou ještě jednou prošátrám "piškotovou" kapsu a ejhle, je tam ještě jeden zatoulaný.
"No vidíš, Ferďošku," zabručím si potichu pod nos, "kdybys tak nespěchal, dostal jsi ještě jeden piškotek."
Klap, klap, otevřely a zavřely se za domem psí dvířka.
Pes se pro něj nadšeně vrací.
Z mého blogu http://www.matyldinopovidani.cz/ Příběhy běžného dne
