Zážitek roku: Bludné kořeny

kostrč ta při pádu na ni bolí ..houba připomínající květák se jmenuje kotrč a polévka je opravdu výborná jen dá hodně práce ji očistit od jehličí u nás na Moravě je dost vzácná já za svůj život ji našla jen 3x. Prvně když jsem ji našla jsem neměla ani tušení co to krásného u stromu roste vypadalo to jak květ připomínající vyzrálý rozevřený květák tehdy jsem ji jen vyfotila obrázek poslala kamarádovi s otázkou co to je . Odepsal že je to velmi chutná houba abych si udělala polívku. Tak jsem se vydala na druhý den do lesa na místo u stromu , ale kotrč byla pryč . Fotku kotrče na které si pochutnal jiný houbař někde mám uloženou .

Moc zajímavé vyprávění, kostrč neznám - asi nějaká houba? Já zabloudím pomalu i na Václaváku, natož v lese. Máte můj obdiv, že jste to zvládla

To je moc hezké vypravování.Pane Karle-polévka z kotrče je výborná! Zkuste a poznáte tu nejlepší polévku z hub.

Růženko, při čtení se mi vybavily vzpomínky – ráda se toulám přírodou a lesem, většinou sama. Když vidím neznámou cestu…..kam asi vede?...a už jdu po ní, abych to zjistila. Bloudila jsem mnohokrát, ale to by bylo na dlouhé povídání. Jednou jsme šli s vnukem (bylo mu12), tentokrát podle turistických značek a najednou jsme si uvědomili, že už jsme delší dobu žádnou značku neviděli. Cesta byla pěkná, rozhodla jsem, nevracíme se, jdeme z kopce a až budeme vědět, kde jsme, zavoláme tatínkovi, aby pro nás přijel. Možná dojdeme do Polska – dělala jsem si legraci, ale vnouček už začal mít strach. Když jsme vyšli z lesa, potkali jsme staršího pána, slušně pozdravili „Dobrý den, můžete nám, prosím, říct kde jsme?“ Koukal na nás nechápavě, ale po vysvětlení situace nám poradil kudy na autobusovou zastávku (asi 3 km) odkud jel za hodinu bus do Žulové a dál vláčkem do Jeseníku.

Růženko, obdivuji Tvoji vůli dostat se domů. To já bych naprosto zpanikařila, sedla si na pařez a nehnula bych se v té hrůze z mista...

Tomu rozumím. Já bych tedy sama do lesa nešla ani omylem! Ztratila bych se za prvním stromem.

Růženko, při čtení jsem viděla sama sebe před léty. Jenom tenkrát jsem ještě odmítala mobil. A když jsem dorazila do chaty tak mi syn s přítelkyní řekli, že už měli o mne strach. Tak jsem jim vše vyprávěla a také jsme se tomu smáli. Bylo to tenkrát na Slovensku.

Podle mého se z kostrče moc dobrá polévka uvařit nedá! K.

To mi, Růženko, připomnělo, jak jsme s kolegyní jely na sportovní den resortu obrany. Jak nás vypustili z autobusu, nestačily jsme rychlonohým sportovcům a záhy zabloudily. Bloudily jsme asi 3 hodiny a v závěru zjistily, že jsme vzdušnou čarou ušly asi 2 kilometry. A mobily? Jednou jsem byla v létě se sestrou a naším domovníkem v jižních Čechách v lese na houbách. Když jsem se ztratila, volala jsem oba mobilem, ale marně. Marcele se totiž mobil vybil a pan Láďa ho měl na dně koše, zaházený houbami. :-)) Takže si Tvé bloudění dovedu představit.

Moc hezký příběh. Znám to zoufalství, když se ztratím tam, kde si myslím, že to znám. I tu úlevu, když se najdu. :-) A houby by mi také stály za to. Krásné fotky i představa, jak jsi z kostrče uvařila výbornou dršťkovou polévku. :-)