Vždycky jsem v různých hospodách záviděla, když tam stálí zákazníci mají svůj stůl, znají je číšníci a někteří tam mají i vlastní půllitr, a aniž by si objednali, sednou mezi štamgasty (protože i oni jsou štamgasti) a před ně číšník, s dotazem „jak je?“, postaví ten jejich oblíbený půllitr.
A představte si, i já se stala štamgastem. Nikoliv v hospodě u piva, ale v KFC u kávy – no nebudu tomu říkat káva, ale základem je fakt „kafe pikolo“.
Jsem spíš kavárenský povaleč než turistka, a tak, abych pohybu udělala nějak zadost a neležela jenom doma v knížkách, vyháním se denně kolem druhé odpoledne ven. No, a kde zakotvíte po malé nenáročné procházce? V restauraci se vás u kávy hned ptají, co si ještě dáte, a tak jsem zakotvila v KFC. Tam si kafe koupíte u pultu a můžete nad ním strávit hodinu i víc (s knihou v ruce) a nikdo vás neobtěžuje. A protože mi bylo doporučeno vynechat kafe z jídelníčku a čaj mi z kelímku nechutnal, tak jsem vymyslela fintu. Malé pikolo do trojkového kelímku (né žádné amerikáno!) a dolít horkou vodou. Koukali na mě jak zjara a nemohli pochopit. Tak jsem zašveholila „to není už kafe, ale takhle bych to chtěla“. A tím jsem se zapsala do povědomí obsluhujícího personálu. Pokud jsem přišla na řadu k někomu novému, ten, kdo to už znal, poradil, aby údiv netrval moc dlouho.
Dnes když přijdu do mých vybraných KFCček, tak už ani nemusím moc vysvětlovat. Na Budějovické jsem dokonce dostala kartičku na 10% slevu. Na Pavláku zase pokecám s uklízečkama nebo ostrahou. Ovšem nejvíc jsem byla zaskočena nedávno na Andělu. Chodíme tam takhle dva, nějaký pán (strašně upovídanej, tak sedávám na opačném konci) a já. V létě jsem viděla nějakého mladíka, jak mu přinesl zmrzlinu a o něčem se dohadovali. Nejspíš nějaký jeho známý, myslela jsem si. Jenže minulý týden se ten mladík objevil v černé košili s vyšitým emblémem KFC před výlohou, něco kontroloval. Když mě uviděl, usmál se a pokynul hlavou na pozdrav. Tak jsem se taky usmála a pokračovala v pozorování cvrkotu na snad nejlidnatější křižovatce v Praze. Najednou ke mně ten mladík přišel a přinesl mi čokoládový mufin. Jestli se neurazím, že si všiml, že jsem skoro denním hostem, a že by mi chtěl nabídnout odměnu za věrnost. Jsem prostorově výraznější, pokud nemusím, neláduju se sladkostmi. A tak jsem se zdráhala s poukazem na to, jak vypadám, to že nemůžu. A on mi na to odpověděl „ale právě takhle vám to moc sluší“ a postavil mufin přede mě. Ta tři KFCčka jsou v mojí oblibě, protože, když si sednete do výlohy, tak můžete pozorovat cvrkot na ulici, a taky tam spřádám a doplňuju ty kecy, co potom sepisuju.
A tak se těším na léto, třeba taky dostanu jako pozornost od mladíka zmrzlinu!
