Chtěla bych vzpomenout na - pro mne první - setkání ičkařů v Doksech a druhé setkání v Loučné. Obě setkání byla nezapomenutelné. V Doksech jsem se setkala s přáteli, kteří mě moc pěkně na chatu přivítali a které jsem konečně poznala osobně.
Ale největší zážitek pro mne byla cesta do Loučné. Přesná domluva s děvčaty z Bohumína přes vzkazy. V kolik pojedou z Bohumína a v Ostravě-Svinově mne budou vyhlížet. Ráno jsem dorazila na nádraží v předstihu, nechodím ráda na poslední chvíli, a hlídala si čas. Bylo 15 minut před příjezdem vlaku a stále jsem viděla, že na třetí nástupiště druhá kolej mají dojet tři vlaky. Ostravan, který měl odjezd ve 4 hodiny a měl 130 minut zpoždění, Pendolino, které mělo 80 minut zpoždění a jako poslední vlak asi 10 minut zpoždění, na který jsme byli domluveni směr Šumperk.
Protože to vycházelo všechno na stejnou dobu, tak jsem si zašla na informace, abych se ujistila, na kterou kolej vlak přijede, když jsou najednou tři vlaky na stejnou kolej. Paní se asi špatně vyspala, protože se ani nekoukla a jen řekla: „Když to tam je napsané, tak to tam zastaví.“ Vypravila jsem se na třetí nástupiště. Bylo tam spousta lidí a všichni se pídili po informacích.
Zvoní mi telefon a Hanka v rychlosti upřesňuje, kterým vlakem jedou. V tom randálu nebylo moc slyšet. Přijel první zpožděný vlak a v nečekaně krátkou dobu odjížděl. Stála jsem v místě, kde bychom se mohli vidět, a tak se v rychlosti rozhlížím. Nikoho nevidím a vzápětí přijíždí další povinně místenkový a zajíždí moc daleko. Tím nepojedou, to je místenkový, ale i tak se koukám přes lidi na pár posledních vagonů.
V mžiku se vlak rozjíždí a mně opět zvoní telefon: „Danuš, kde jsi?“ „Ve Svinově na nástupišti a čekám na vás.“ „Ale my zrovna odjíždíme!“ Přála bych všem vidět můj vyděšený výraz při pohledu na odjíždějící vlak.
"Ale náš vlak teprve přijíždí."
"Říkala jsem ti, že jedeme jiným.“
„Ale já skoro nic neslyšela.“
Stojím na nástupišti s očima vytřeštěnýma tam, kde právě zmizel vlak s děvčaty. Vtom dojíždí poslední zpožděný vlak a já do něj nastupuji. Ochotná průvodčí mi pomáhá s kufrem a já střežím těžkou krabici s dvěma dorty. Ještě se ujistím, že jsem ve správném vlaku a spokojeně sedím. No, stalo se. V Šumperku se snad setkáme. Po chvíli opět zvoní telefon. „Kde jsi?“ „Zrovna jsme vyjeli ze Zábřehu na Moravě.“ „Ty sedíš ve špatném vlaku, my jsme jeli před tebou a do Zábřehu jsme ještě nedojeli! Zeptej se průvodčí.“ Sice jsem se ptala, ale pro klid v duši jsem se zeptala znovu, i zda stihnu přípoj v Šumperku. Uklidnila jsem telefonem děvčata a vlatně i sebe, že se sejdeme v Šumperku.
Když jsem vystoupila, děvčata tam už byla a teprve nyní jsme si všechno vysvětlily. Maruška ve Svinově vystoupila a snažila se mne najít a volat na mne. Protože ale vlak musel odjet, honem nastoupila a sháněly mne telefonem. Protože vlak zajel moc daleko a přes hluk nebylo nic slyšet, tak jsem tam zůstala stát jak "sám voják v poli". Když kolem nich projížděl nějaký vlak, tak si myslely, že jsem nastoupila špatně.
„Víš, nám ani tak nešlo o tebe, kam pojedeš, ale šlo nám o dorty, na které se těšíme.“ „To mi bylo hned jasné, co jiného jsem mohla od vás očekávat.“ Odpověděla jsem a byly jsme rádi, že vše dobře dopadlo.
Ovšem i oni měli v Bohumíně svůj problém, protože tam vyhořela rozvodna a přes Bohumín nic nejelo, první rychlík jim odejel před nosem a nakonec stihli naskočit do dalšího. Vlaky, které měli jet z Bohumína na Slovensko, jely zpět na Prahu a opačně. I oni měli namále, protože v Loučné to Maruška měla vše na starost a měla tam všechny přivítat.
Konec dobrý, všechno dobré a „dorty přežily bez újmy na zdraví“. Věřím, že si všichni pochutnali.
Díky ičko, že jsi, jinak bych neměla tolik přátel a zážitků!
Soutěžní příspěvek na téma "Zážitek roku 2016". Jaký byl pro vás rok 2016? Zažili jste letos něco mimořádného? Byl to pro vás pozitivní rok nebo máte za sebou spíše negativní zkušenost či událost? Vložte i vy do soutěže svůj příspěvek a vyhrajte velkokapacitní flashdisk. Více informací o soutěži včetně pravidel najdete zde.
