Pohlreichovi nechutná

Myslím, že ten, kdo vařit umí, připraví chutné jídlo z čehokoliv. Ráda vařím jednoduchá a nepřekombinovaná jídla, ve kterých vynikne chuť základních surovin. Chodíme také do restaurací, pokud je pokrm "nejedlý", vracíme ho panu kuchaři zpět, pokud nám chutná, kuchaře pochválíme. Zdeněk Polreich je ve svém verbálním projevu velmi svérázný, ale vařit umí na 1. Za všechno, co jsem podle něj uvařila, jsem sklidila pochvalu. V pondělí mne dcera pozvala na oběd (jako překvapení, neboť jsem tam nikdy nebyla a moc se mi líbí interiér tohoto hotelu) do jeho Imperialu v centru Prahy. Bylo plně obsazeno, ale přesto tam vládla krásná atmosféra s vánoční decentní výzdobou, příjemná a usměvavá obsluha, výborné jídlo v dostatečně velké porci i pro muže a na centrum velmi slušné rozpětí nabídky i cen...prostě bylo vidět, že kuchyni i hotel řídí někdo, kdo tomu rozumí...a to oceňuji.

Pane Jane K. - já nikoho nehvězdičkuji = sama taky hvězdičky nechci! Zbytečné litánie taky nepíši. A kdo má připomínku/názor, ať se vyjádří slovně! - dík

Paní Houdková, přesně takhle jsem to chtěl napsat, ale vzpomínka na nedostižný segedínský guláš na autobusovém nádraží v Kadani mi rozběhla asociace a už jsem se z nich nevymotal. Škoda, že to nejde – dal bych Vám deset hvězdiček. Lapidární, jasné, vtipné!

Je mi 72 a pamatuji si z 50 tých let, že téměř všechnu ženy včetně mé matky byly zaměstnané, chodila jsem do družiny, nejen na obědy, byla jsem tam až do šesti a plat otce nestačil.

Vnuk (od 12 r. vaří) musel být ve škole, tak jsem ho "zastoupila" na akci, kde vařil p. Pohlreich. Pak vyhlásil soutěž a mně se -jako 1.- podařilo otázku správně zodpovědět a vyhrála jsem nově vydanou knihu (myslím,že "Na nože") = vnuk ji pak dostal k Vánocům. Při té akci za mnou stál -zřejmě nerudný- dědek a povídá: "No jo, ona (=já) se tu vytahuje, aby vyhrála". Tak jsem se hned otočila a řekla: "Víte co, dědku, jděte domů a namažte si chleba."

Do restaurací moc nechodím, vařím si skoro denně čerstvé jídlo, i když jsem sama. Mám ráda českou kuchyni, i když se některým novinkám nevyhýbám, zejména těm se zeleninou, kterou mám moc ráda. Dnes jsem učila svou vnučku vařit sváteční oběd - kachnu s houskovým knedlíkem a dvojím zelím. Byla nadšená, a hned si zamluvila další " učení" tradičních omáček - koprová, rajská, svíčková. Má přítele, který má domácí kuchyni rád, tak ji to inspiruje. Jsem ráda, že ji mohu předat své kuchařské rady a že zůstanou"v rodině".

Televize vysílá pořady podle sledovanosti. Ano, šéfe! je převzatý formát se „zlým“ mistrem kuchařem. Teď má Pohlreich pořad ve kterém vaří zdravě. Od doby, kdy jsem vyšel ze školy, jsem se stravoval po restauracích a jídelnách. Když máte práci mimo bydliště nejde to jinak. Nestěžuji si, většinou vařili slušně až dobře (od Vykmanova po Králíky a na jih od Klatov po Mělník a Hradec Králové. Ne, že bych nikdy jídlo nevrátil, ale to bylo výjimečné. Vzpomínám na své první Chatobriand (pro dvě osoby) v r. 1962 v Klatovech v hotelu na náměstí, nebo na pečeného úhoře od pana Víška (VVV) ve Zlatém lvu v Jablonci nad Nisou, nebo na jazyk na sledi v Radnici v Liberci, nebo na sucho na plátu opečené ryzce a pečárky u pana Cimpla (1967) v restauraci Vodopád v Hejnici… V roce 1970 jsem s prvním autem dělal okruh po stylových retauracích v Čechách a na Moravě. Bylo jich hodně – U kanonýrka Jabůrka, U suchého čerta, U královny Elišky atd. Kolem roku 68 hospody kvetly a vařilo se výborně! Pro Tepličáky: Marica, Johanka, slavná „Čína“ u divadla, sklep zezadu ve Varšavě, Zámecká restaurace. S postupem normalizace lepší restaurace upadaly, víno se po r. 1975 nedalo pít ani na žal. Ale hospody na vesnicích a v malých obcích vařily poctivá jídla. Děti samozřejmě obědvaly ve školních jídelnách. Nemohu o nich říct nic hanlivého (o těch jídelnách). Když někde vařili mizerně, tak jsem tam víckrát než jednou nejedl. V Praze bufíky a buřty na Václaváku! Dnes se vaří jinak. Není to o tom, že by kuchaři neuměli vařit, nebo byli odtrženi od starých, je to o jiných chutích a jiných způsobech přípravy. Moje dcera jásá nad taženým hovězím žebrem, mě to nic neříká, dal bych si raději katův šleh. Mladí se rozplývají nad makronkami a kávou z kapslí, já si dám raději sachr a kávu z džezvy. Moderní adjustace jde taky mimo mne, říkám tomu pocintaný talíř. Vkus se mění a my ho neudáváme. Těmito mnoha a přesto neúplnými slovy jsem chtěl říct, že s panem Nekvasilem v ničem nesouhlasím.

Ten Pohlreichuv pořad jsem viděl, ale na to nejde koukat. Možná je dobrý kuchař. Tak ať zůstane někde v kuchyni a tam vaří. Pokud někdo není schopen trochu kultivovaného projevu, tak ať neleze na obrazovku.

Pohlreicha taky nemusím. Tak ho prostě nesleduji. A plně souhlasím s Jarmilkou Jakubcovou, že pokud jídlo není dobré (a maso, z kterého dva dny bolí zuby asi dobré nebylo) jídlo slušně, ale rozhodně odmítnu - vrátím. Je fakt, že v gastronomii je teď trend malé porce, jsme holt světoví. Jen jsme si nějak nevšimli, že u nás se oběd neskládá z devíti (možná přeháním) chodů, ty pak mohou být menší. Rádi chodíme na jídlo do restaurace, ale už máme své oblíbené. Není to pravidlo, to bychom brzy mohli jít o žebrácké holi. Nemám problém s vařením, je to můj koníček, ale mám ráda když se najím "venku". Alespoň občas.

Moji rodiče bydleli v 50letech na vesnici. Mamka byla učitelka, a když jsem se v roce 1954 narodila, za 16 měsíců můj bratr, byla s námi 5 roků doma. Pak pracovala na zkrácený úvazek, protože školka byla jen dopoledne a bez oběda. Ráda poslouchám Historii.cz. V díle, věnovaném měnové reformě, uváděli, že do měnové reformy byly ženy většinou doma, po ní musely do práce - peníze ztratily hodnotu, život zdražil a jeden výdělek nestačil. Taťka byl tehdy hodně nemocný, měl vředy na žaludku, a mamka vařila dietně. Vzpomínám, jak jsem coby malá holka stála frontu na šlehačku, která mu dělala dobře. Ale dostala jsem jen jednu.