Jako každé ráno jsem hned po probuzení zamířila do koupelny dát do pořádku svoji tělesnou schránku. Při čistění zubů jsem mimoděk pohlédla do zrcadla a úlekem mi ruka zůstala viset ve vzduchu v poloze stife.
Ze zrcadla na mě hleděla moje matka. Byl to šok ! Došla jsem si pro brýle doufajíc, že jsem se stala obětí halucinace. Ale nestala. Tvář mé matky v zrcadle byla v oblasti očí malinko napuchlá – studená voda to spraví – ale výraz, ten pobavený lehce ironický úsměv, to byla ona. Jenom oči v zrcadle, hnědé na rozdíl od matčiných modrých, mě ujistily, že jsem to opravdu já.
Ten den jsem matku uviděla ještě jednou. Šla ztěžka proti mně a při chůzi se široce rozmachovala pravou rukou, aby udržela nemocí narušenou stabilitu svého těla. Byla to má sestra.
„Takhle zdálky vypadáš, jako naše mamka“, poznamenala jsem, když jsme se pozdravily.
„No vždyť ty taky, hlavně takhle zblízka", odpověděla mi a obě jsme se zasmály mamčiným pobaveným lehkým smíchem. Bylo druhého listopadu – svátek památky zesnulých. Večer jsem vytáhla ze skříně stará alba a ponořila se do vzpomínek.
Tady jsem se narodila. První dítě, první vnouče- velká radost, pozdvižení, sláva. Když se později projevila tupozrakost pravého oka, stejná jako u táty, a pohled našich očí začal být dost podobný, a když jsem v pěti letech uměla zazpívat Dvořákovu árii „Letěla bělounká holubička" bez jediného falešného tónu, nikdo nebyl na pochybách, že tohle dítě je celý tatínek. A když se o čtyři roky později narodil baculatý plavovlasý andílek s velkýma modrýma očima, silným zvučným hlasem a poněkud nemotornými pohybovými schopnostmi, měla i matka svoji následovnici.
Byly jsme každá jiná podobou i povahou, jenom lásku k hudbě a zpěvu jsme měly společnou.
Co se to stalo? Moje geny v průběhu let provedly zřejmě nekontrolovanou výměnu stráží. Bylo mi, jako bych ztratila část identity a jinou část jsem získala.
To se vám tedy, rodičové, povedlo. Jestli mě teď odněkud vnímáte, určitě se oba smějete.
Táta svým halasným, mamka lehce ironickým smíchem. A já vám tu zábavu přeji, bavte se dál, bude hůř. Třeba za dalších deset let na mě vykoukne ze zrcadla můj dědeček. A na moji sestru táta, nebo babička. Variant je mnoho.
Jsem zvědavá, na které z mých dětí vykouknu po letech ze zrcadla já.
Ale byla bych velmi ráda, kdyby na mě moje děti vzpomínaly s laskavou shovívavostí a pochopením, jako já na vás.