Změnit něco ve svém životě? Nesplnitelné přání.

Cestou do pekel je plnění přání a očekávání našich nejbližších. Stále máme možnost volby, a také volíme. Zvolím-li si, že budu dělat, co si přejí jiní, nemám důvod litovat. Nejsme žádné hříčky přírody ani osudu, leda toho, který si připravíme sami. Máme tu své plány a úkoly. Třeba zjistit, že příště budeme dělat všechno jinak. V každém okamžiku děláme to nejlepší, čeho jsme schopni. Čeho schopni nejsme, to dělat nedokážeme. Změnila jsem ve svém životě leccos. Přestala jsem se neustále týrat starostmi co by, kdyby. Naučila jsem se mít radost ze života a přijímat všechno, co mě potká, nebo do čeho se vlastním přičiněním zapletu, jako zkušenost pro příště. Naučila jsem se říkat ne, ale také miluji tě, přestože často slýchám varování, že by to mohlo být použito proti mně. No a co? Byla by to jen další zkušenost. A díky tomu, že nepočítám jen s procházkou růžovou zahradou, podaří se mi docela často vyhnout se trní. :-)

Romane, vzal jsi to tentokrát na vážno. I to k životu patří. Nemá smysl se hrabat v minulosti. Kopance děláme proto, abychom se z nich poučili. Chtít něco změnit nemá smysl, smysl má ten vyměřený čas žít tak, abychom se za sebe nemuseli stydět, až budeme končit. Máš to zase za 5*****.

Člověk snad není nikdy tak slabý, aby žil zcela proti své vůli a pod cizím nátlakem (snad jedině za války, ve vězení...). Většinou jde o podvědomé přizpůsobení se a nechuť něco změnit, i když tu navenek nějaká nespokojenost je. Proto za sebe říkám, že bych z dosavadního života neměnila nic. Stejně jdu svou životní cestou, a jen s menšími či většimi oklikami, :-)

..takhle podle Tebe nějak žil můj otec. Stále si užívat a plnit cíle. Když nám onemocněla rakovinou matka tak ještě v době nemoci si našel milenku a měl dítě. užíval si pak dál. Přežil v radostech mamku o 35 let. Dnes mně prosí o odpuštění....

Já jsem tu změnu po prodělaném Guillain Baréé syndromu udělala ... v některých mých článcích o tom leccos je.

Souhlasím se slovy Hanky - nač se šťourat v minulosti a uvažovat coby kdyby. Je potřeba dívat se do budoucna a tam zvažovat, co změnit, jak něco udělat jinak, jak zkusit něco jiného a teď zas použiju slova Karla - i budoucnost bude ovlivněna spoustou faktorů a bude na nás, jak se k nim postavíme, jak se s tím popereme, jestli nerezignujeme při neúspěchu, jestli uneseme tíhu osudu, jestli nám zdravotní stav dovolí čelit nástrahám atd atd atd

Nelituji vůbec ničeho. Změnit se to nedá a člověk se má dívat jenom dopředu. Na co bych se drásala s tím, co jsem neudělala.

Velice pravdivé a emotivní - ále : život si nelinkujeme podle sebe, ale je tu mnohem více okolních činitelů - zaměstnání ,rodina, nemoc. Bohužel rád bych souhlasil, ale tak to prostě v životě nechodí. Já se třeba starám 15 let o nemocnou manželku - vše je pak o tomto, to je slib ženě , to je láska k ženě. Nejsem sobec .