Nenáviděná a milovaná
FOTO: archiv autorky

Nenáviděná a milovaná

6. 11. 2016

Nenáviděná a milovaná – zahrada. Proč nenáviděná? Vysvětlení je třeba hledat v minulosti.

Moji prapředci měli hospodářství, jednu louku, dvě pole. Po znárodnění a konfiskaci půdy o obojí přišli, stát se s nimi vypořádal symbolickou směšně malou finanční částkou. Podařilo se alespoň zachránit jedno z polí o rozloze 4 700 m2 s tím, že v těchto místech se zřídí ovocná a zelinářská zahrada. A tak jsme k ní přišli.

Válečná generace mých rodičů trpících v minulosti nedostatkem měla velké plány odpovídající velikosti pozemku. Vysázelo se 100 ovocných stromů třešněmi počínaje jabloněmi konče, od každé odrůdy po dvou kusech. Rok co rok též ubývalo půdy ležící ladem, která by bývala mohla být travnatou plochou, ale musela být využita k pěstování zeleniny a brambor. Tehdy jsem byla dítko školou povinné a šlo to nějak kolem mne, takže mě nenapadlo ptát se proč a nebo proč TOLIK? Ale jak šla léta, pocítila jsem to i na vlastní kůži.

„Jsi už dost velká, tak nám pomůžeš. Jednou to bude tvoje, tak se snaž.“ Začínalo to jednocením mrkve, pletím, sklízením ovoce, hrabáním listí…nekonečný příběh. A zahrada plodila a mí rodiče se radovali z přebytků úrody, kterými má předobrá maminka podělovala příbuzné, sousedy a známé a neznámým prodávala hluboko pod cenou. Pokud byl nějaký zisk, byl použit pro nákup surovin potřebných k výrobě domácích kompotů (které se rovněž nestačily zkonzumovat), džemů, nakládané zeleniny apod. Tak to šlo dál podle stejného scénáře několik let. Mezitím jsem se vdala, narodily se děti, maminka nás předčasně opustila, přibyly jiné povinnosti. Ale ta hlavní zůstala: starat se o zahradu. Tím spíš, že vrchní zahradník tatínek pozvolna pozbýval sil. Ale přesto zatvrzele trval na tom, že se nebude nic nechávat ladem. Mladí to přece zastanou.

Ale mladí měli i jiné zájmy a aktivity. Chtěli jsme třeba cestovat a užívat si víkendy s dětmi, ale musely se sázet brambory, zelenina, trhat třešně, rybíz…Zahrada se pro nás stávala jakousi dobrovolnou povinností a břemenem, které nám už nepřinášelo radost. „Kam byste jezdili, vždyť na zahradě je tak krásně! Tady se můžete rekreovat.“ To možná ano, tak čtvrt hodinky po práci.

Mohli jsme ale jednat jinak? Říci: Tatínku dost, tohle dělat nechceme a nebudeme? Byl to celý jeho svět, jeho láska. Starosvětsky cítil oddanost k půdě a povinnost ji zvelebovat. A možná si i uvědomoval, že nerovný souboj s časem, který mu byl na světě vyměřen, nakonec prohraje, a chtěl tuto chvíli co nejvíc oddálit právě tím, že se dřel do úmoru, co mu síly stačily. A nevzdal to až do vysokého věku. Když ho pak andělé povolali k sobě, aby obdělával nebeská pole, stála jsem jako jediná dědička před rozhodnutím, co se zahradou dál. Nabízela se možnost ji prodat, nebo alespoň její část. Ale neudělala jsem to. Tak trochu paradoxně jsem si uvědomila, že za ta léta se mi tohle místo dostalo pod kůži a vlastně se ho nedokážu vzdát. Odi et amo. – „Nenávidím a (zároveň) miluji“ (Catullus). Moje rodina se mnou souhlasila. A tak jsme to nechali být. Je nutné si přiznat, že s velkou úlevou a jistým zadostiučiněním (možná to byla i revolta) jsme nechali obdělávanou plochu pozvolna zarůstat travou a prováděli jsme jen udržovací práce jako sekání trávy a prořezávání stromů.

A tak se postupem času nenápadně a plíživě z nenáviděné stala milovaná. Nastoupila totiž mladá generace (naše děti) s neskrývaným úmyslem využít zahradu, která se nachází na pokraji obce v celkem opuštěné lokalitě, k rekreaci. Výborně se totiž hodí k mejdanům s kamarády, posezení u ohýnku, pečení a uzení masa, na trávě se prohánějí naši psi. Našim dětem nezatíženým rodinným dědictvím se podařilo tím „nicneděláním“ nás nakazit a já s mým mužem se tomu nijak nebráníme. Vždyť stárneme jako stromy v našem sadu a už dávno nepovažujeme za nutné obnovovat něco, čeho jsme si užili až až. Mám známé ze zahrádkářské kolonie, kteří se mi diví, že si nepěstuju alespoň brambory. Odpovídám: Nikdy!

Ale nikdy neříkej nikdy! Lhala bych, kdybych zapřela, že v posledních dvou letech se objevilo pár nových záhonků. Dcera si pěstuje rajčata, okurky a dýně, syn zkouší moderní metody bezpracného pěstování metodou rostliny si pomáhají, já mám několik záhonků kytiček a bylinek a můj muž jahody…

Ale to všechno je opravdu jen pro radost!

Záběry, které přikládám, zobrazují část naší zahrady tak, jak jsem ji zachytila v proměnách roku.

 

rodina vzpomínky zahrada
Hodnocení:
(4.8 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Naděžda Špásová
Taky jsem něco podobného prožívala. Jsem z vesnice, naší měli malé pole, takže každoroční sklizeň brambor mě neminula. My jsme to ale se sestrou po jejich odchodu prodaly, protože jsme se o to už nemohly starat. S manželem se teď pečujeme o jednu zahradu a moc se nám to líbí, takže uvažujeme o koupi. Váš článek, Evo, se mi moc líbil a fotky jsou krásné. Přeji vám ještě hodně radostí na vaší zahradě. *****
Věra Lišková
Zahrady miluji, vzpomínám na sad mého dědy. Naše zahrada se moc nepovedla, má hlinitou zem a stromům se zde moc nedaří. Tak trochu závidím.
Hana Práglová
Zajímavý a dobře čtecí článeček.Jako by to bylo u nás-pole,zahrada,dřina,ale nakonec obrovská radost a láska:)
Zuzana Pivcová
Jsem moc ráda, že někdo další přizná, že se mu nechtělo nějak zvlášť pracovat na zahradě. Mám na mysli v mládí v jižních Čechách. V prvé řadě byla škola a pak už jsem pracovala v Budějovicích a domů jezdila jen na víkend. Maminka se svou nevyléčitelnou nemocí pozvolna ztrácela síly a sestra jezdila učit na venkov. Navíc jsme v sobě opravdu neměly rutinu lidí z venkova. A tak jsme byly rády, když nám někdo posekal zahradu a dvůr a vzal si trávu pro králíky. Dnes v sídlištním bytě bez balkonu se mi občas zasteskne po truhlíku s květinami nebo alespoň s pažitkou, :-D ale co se dá dělat. V Týně má náš "kastelán" objekt dokonale udržovaný, ráda tam vše v létě pozoruji, ale jen koukám, nepracuji, on si do toho nenechá mluvit.
Hana Rypáčková
Je to podobné asi ve více rodinách. Tatínek měl zahradu na odreagování z práce a bylo to taky jeho království, taky zásoboval rodinu. My ovšem říkali"Tak hluboko jsme neklesli, abychom chodili na zahradu" .Přesto Milanovi ukazoval , jak se roubuje.Toho zrovna to vůbec nebavilo! Pro děti to byl ráj- zahrada u lesa. Pak tam v chatě randily...A my po padesátce se tam docela rádi po práci uchýlili a v důchodu jsem byla za zahradu moc ráda.
Hana Rypáčková
Je to podobné asi ve více rodinách. Tatínek měl zahradu na odreagování z práce a bylo to taky jeho království, taky zásoboval rodinu. My ovšem říkali"Tak hluboko jsme neklesli, abychom chodili na zahradu" .Přesto Milanovi ukazoval , jak se roubuje.Toho zrovna to vůbec nebavilo! Pro děti to byl ráj- zahrada u lesa. Pak tam v chatě randily...A my po padesátce se tam docela rádi po práci uchýlili a v důchodu jsem byla za zahradu moc ráda.
Lidmila Nejedlá
Paní Evo, to je krásný článek i fotografie zahrady v měsících roku. Je to živé dědictví a toho je nutné si vážit. Ať je Vaše rodina na té zahradě šťastná a dlouho pospolu.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 49. týden

Staré české filmy a pohádky se minulý týden líbily, a tak v nich ještě budeme pokračovat i v tomto týdnu.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Jak nákladné budou vaše letošní Vánoce - kolik zhruba utratíte za dárky, jídlo atd.?

Do 3 000 korun

21%

Mezi 3 000 - 6 000 Kč

20%

Mezi 6 000-10 000 Kč

20%

Přes 10 000 Kč

21%

Nevím, neumím to odhadnout

18%