Nenáviděná a milovaná

Taky jsem něco podobného prožívala. Jsem z vesnice, naší měli malé pole, takže každoroční sklizeň brambor mě neminula. My jsme to ale se sestrou po jejich odchodu prodaly, protože jsme se o to už nemohly starat. S manželem se teď pečujeme o jednu zahradu a moc se nám to líbí, takže uvažujeme o koupi. Váš článek, Evo, se mi moc líbil a fotky jsou krásné. Přeji vám ještě hodně radostí na vaší zahradě. *****

Zahrady miluji, vzpomínám na sad mého dědy. Naše zahrada se moc nepovedla, má hlinitou zem a stromům se zde moc nedaří. Tak trochu závidím.

Zajímavý a dobře čtecí článeček.Jako by to bylo u nás-pole,zahrada,dřina,ale nakonec obrovská radost a láska:)

Jsem moc ráda, že někdo další přizná, že se mu nechtělo nějak zvlášť pracovat na zahradě. Mám na mysli v mládí v jižních Čechách. V prvé řadě byla škola a pak už jsem pracovala v Budějovicích a domů jezdila jen na víkend. Maminka se svou nevyléčitelnou nemocí pozvolna ztrácela síly a sestra jezdila učit na venkov. Navíc jsme v sobě opravdu neměly rutinu lidí z venkova. A tak jsme byly rády, když nám někdo posekal zahradu a dvůr a vzal si trávu pro králíky. Dnes v sídlištním bytě bez balkonu se mi občas zasteskne po truhlíku s květinami nebo alespoň s pažitkou, :-D ale co se dá dělat. V Týně má náš "kastelán" objekt dokonale udržovaný, ráda tam vše v létě pozoruji, ale jen koukám, nepracuji, on si do toho nenechá mluvit.

Je to podobné asi ve více rodinách. Tatínek měl zahradu na odreagování z práce a bylo to taky jeho království, taky zásoboval rodinu. My ovšem říkali"Tak hluboko jsme neklesli, abychom chodili na zahradu" .Přesto Milanovi ukazoval , jak se roubuje.Toho zrovna to vůbec nebavilo! Pro děti to byl ráj- zahrada u lesa. Pak tam v chatě randily...A my po padesátce se tam docela rádi po práci uchýlili a v důchodu jsem byla za zahradu moc ráda.

Je to podobné asi ve více rodinách. Tatínek měl zahradu na odreagování z práce a bylo to taky jeho království, taky zásoboval rodinu. My ovšem říkali"Tak hluboko jsme neklesli, abychom chodili na zahradu" .Přesto Milanovi ukazoval , jak se roubuje.Toho zrovna to vůbec nebavilo! Pro děti to byl ráj- zahrada u lesa. Pak tam v chatě randily...A my po padesátce se tam docela rádi po práci uchýlili a v důchodu jsem byla za zahradu moc ráda.

Paní Evo, to je krásný článek i fotografie zahrady v měsících roku. Je to živé dědictví a toho je nutné si vážit. Ať je Vaše rodina na té zahradě šťastná a dlouho pospolu.