Nenáviděná a milovaná – zahrada. Proč nenáviděná? Vysvětlení je třeba hledat v minulosti.
Moji prapředci měli hospodářství, jednu louku, dvě pole. Po znárodnění a konfiskaci půdy o obojí přišli, stát se s nimi vypořádal symbolickou směšně malou finanční částkou. Podařilo se alespoň zachránit jedno z polí o rozloze 4 700 m2 s tím, že v těchto místech se zřídí ovocná a zelinářská zahrada. A tak jsme k ní přišli.
Válečná generace mých rodičů trpících v minulosti nedostatkem měla velké plány odpovídající velikosti pozemku. Vysázelo se 100 ovocných stromů třešněmi počínaje jabloněmi konče, od každé odrůdy po dvou kusech. Rok co rok též ubývalo půdy ležící ladem, která by bývala mohla být travnatou plochou, ale musela být využita k pěstování zeleniny a brambor. Tehdy jsem byla dítko školou povinné a šlo to nějak kolem mne, takže mě nenapadlo ptát se proč a nebo proč TOLIK? Ale jak šla léta, pocítila jsem to i na vlastní kůži.
„Jsi už dost velká, tak nám pomůžeš. Jednou to bude tvoje, tak se snaž.“ Začínalo to jednocením mrkve, pletím, sklízením ovoce, hrabáním listí…nekonečný příběh. A zahrada plodila a mí rodiče se radovali z přebytků úrody, kterými má předobrá maminka podělovala příbuzné, sousedy a známé a neznámým prodávala hluboko pod cenou. Pokud byl nějaký zisk, byl použit pro nákup surovin potřebných k výrobě domácích kompotů (které se rovněž nestačily zkonzumovat), džemů, nakládané zeleniny apod. Tak to šlo dál podle stejného scénáře několik let. Mezitím jsem se vdala, narodily se děti, maminka nás předčasně opustila, přibyly jiné povinnosti. Ale ta hlavní zůstala: starat se o zahradu. Tím spíš, že vrchní zahradník tatínek pozvolna pozbýval sil. Ale přesto zatvrzele trval na tom, že se nebude nic nechávat ladem. Mladí to přece zastanou.
Ale mladí měli i jiné zájmy a aktivity. Chtěli jsme třeba cestovat a užívat si víkendy s dětmi, ale musely se sázet brambory, zelenina, trhat třešně, rybíz…Zahrada se pro nás stávala jakousi dobrovolnou povinností a břemenem, které nám už nepřinášelo radost. „Kam byste jezdili, vždyť na zahradě je tak krásně! Tady se můžete rekreovat.“ To možná ano, tak čtvrt hodinky po práci.
Mohli jsme ale jednat jinak? Říci: Tatínku dost, tohle dělat nechceme a nebudeme? Byl to celý jeho svět, jeho láska. Starosvětsky cítil oddanost k půdě a povinnost ji zvelebovat. A možná si i uvědomoval, že nerovný souboj s časem, který mu byl na světě vyměřen, nakonec prohraje, a chtěl tuto chvíli co nejvíc oddálit právě tím, že se dřel do úmoru, co mu síly stačily. A nevzdal to až do vysokého věku. Když ho pak andělé povolali k sobě, aby obdělával nebeská pole, stála jsem jako jediná dědička před rozhodnutím, co se zahradou dál. Nabízela se možnost ji prodat, nebo alespoň její část. Ale neudělala jsem to. Tak trochu paradoxně jsem si uvědomila, že za ta léta se mi tohle místo dostalo pod kůži a vlastně se ho nedokážu vzdát. Odi et amo. – „Nenávidím a (zároveň) miluji“ (Catullus). Moje rodina se mnou souhlasila. A tak jsme to nechali být. Je nutné si přiznat, že s velkou úlevou a jistým zadostiučiněním (možná to byla i revolta) jsme nechali obdělávanou plochu pozvolna zarůstat travou a prováděli jsme jen udržovací práce jako sekání trávy a prořezávání stromů.
A tak se postupem času nenápadně a plíživě z nenáviděné stala milovaná. Nastoupila totiž mladá generace (naše děti) s neskrývaným úmyslem využít zahradu, která se nachází na pokraji obce v celkem opuštěné lokalitě, k rekreaci. Výborně se totiž hodí k mejdanům s kamarády, posezení u ohýnku, pečení a uzení masa, na trávě se prohánějí naši psi. Našim dětem nezatíženým rodinným dědictvím se podařilo tím „nicneděláním“ nás nakazit a já s mým mužem se tomu nijak nebráníme. Vždyť stárneme jako stromy v našem sadu a už dávno nepovažujeme za nutné obnovovat něco, čeho jsme si užili až až. Mám známé ze zahrádkářské kolonie, kteří se mi diví, že si nepěstuju alespoň brambory. Odpovídám: Nikdy!
Ale nikdy neříkej nikdy! Lhala bych, kdybych zapřela, že v posledních dvou letech se objevilo pár nových záhonků. Dcera si pěstuje rajčata, okurky a dýně, syn zkouší moderní metody bezpracného pěstování metodou rostliny si pomáhají, já mám několik záhonků kytiček a bylinek a můj muž jahody…
Ale to všechno je opravdu jen pro radost!
Záběry, které přikládám, zobrazují část naší zahrady tak, jak jsem ji zachytila v proměnách roku.
