Starý cukrovar zůstal zevnitř odrabaný, jako již několik let byl, protože se počítalo s jeho likvidací, ale vevnitř se však děly věci. Hala na skladování obilí byla po žních plná k prasknutí a šlo nyní o to udržet obilí v dobré kvalitě až do jeho vyskladnění. Vrstva byla místy až 150 cm, vlhkost při naskladnění mnohdy kolísala, a tak jsem prožil mnohou bezesnou noc v obavě, aby nedošlo k znehodnocení. Několikrát denně jsem obešel více než desítku zapichovacích teploměrů, trnul, jestli se někde teplota nešplhá ke 20 stupňům, zapsal ji, případně povolal pracovnice, aby ručně přeházely několik tun obilí, pokud teplotně kritické ložisko bylo někde uprostřed haly a nebylo možno se k němu dostat s nakladačem. I první skladovací sezona zůstala bez nějakého "průšvihu."
V zimě jsme připravili jedno poschodí bývalé balírny pro sklad nábytku, které si pronajala rakouská firma Regina, a lezly nám oči z důlků, jaký nábytek několikrát do měsíce vozili z Rakouska a rozváželi jej pak do vybraných obchodů v Brně a Praze. I ostatní práce měly dobré tempo, a tak z jara se mohla nastěhovat část skladu MTZ a později do rekonstruovaných kanceláří i skladníci, účetní, nákupčí a bývalou ředitelskou kancelář obsadil vedoucí MTZ. Komise, která přebírala rekonstruovaný areál, mně vytkla, že mušle na pisoáru jsou příliš vysoko. Nebylo se čemu divit, její předseda byl podsaditý, zato jeho výška nevyšplhala přes 165 cm.
Cítil jsem se v pohodě, přestěhoval se do kámrdlíku u skladu a z jara pilně obdělával pole v bývalém zahradnictví cukrovaru. Ozimý salát se vydařil a do výkupu jsem jej dodal kolem 1000 ks, statice tatarika byla rovněž povedená, ale při sušení zplesnivěla, a tak výtěžek veškerý žádný. V rybníčku byli úhoři a na žížalu jsem chytil přiměřený exemplář, kdykoliv se mně zachtělo. I kapr se hodil ke grilování. Využil jsem i sklípek, který byl součástí cukrovaru a nikdo se o něj nezajímal. U sklepmistra jsem si zajistil matolíny a vyráběl druhák v množství kolem 200 litrů. Cukr k výrobě nebyl problém, protože jsme museli povinně na jaře jednotit cukrovku, případně pracovat i při odvozu při sklizni a tím pádem jsme měli nárok na cukr za nepatrnou cenu /mám dojem, že to byla jedna koruna za kilo/. Váže se k tomu jedna vzpomínka, pravděpodobně z roku 1972.
Bylo to někdy na jaře a v našem domě ten den stavěl zedník nový komín, abychom mohli instalovat etážové topení. Před polednem jsem odjel do sklepa v cukrovaru pro demižon vína, aby bylo čím zapít kačenu, která se už dopékala, a když jsem vstoupil do sklepa, najednou jsem uslyšel cinkot, jak o sebe narážely "koštýře", které byly pověšeny na stěně. Nedovedl jsem si to vysvětlit, moudřejší jsem byl až po příjezdu domů. To mě zedník informoval, že se právě stavěný komín malinko kýval, ale vydržel. Že by zemětřesení? Skutečně, večer to hlásili v rádiu.
Systém využití cukrovaru se zaběhl a já si lebedil, že budu teď mít trochu pohov, ale chyba lávky. Jednoho dne mne výrobní náměstek povolal do své kanceláře a oznámil, že na hospodářství Tovární Dvůr, které bylo hned naproti starého cukrovaru, dlouhodobě onemocněl mechanizátor a že já jej musím ihned nahradit. Zvedl jsem kotvu a do starého cukrovaru jsem se už nevrátil.