Rodinná kapela by měla mít naladěno. Většinou se jedná o strunné nástroje. Cinkací a foukací ladičky jsou pro obyčejného smrtelníka k ničemu. Elektronická ladička je zdarma ke stažení do mobilu. Má vestavěný mikrofon a poslouchá, co se brnká, ručička ukáže, jestli je to správně. Funguje na všechny strunné nástroje. Potíž je v tom, že snímá i hluk na pozadí, ale někde ve vedlejší místnosti to snadno naladíte.
Kytara a pětistrunné banjo mají druhou strunu H (tak jí říkáme tady v ČR). Američani jí říkají B. Ladička tedy bude ukazovat B. To naše B oni mají jako Bb.
Lépe se pracuje s digitální klipovou ladičkou, která se připne na nástroj jako kolík na prádlo. Snímá vibrace nástroje, a tudíž je imunní vůči okolnímu hluku. Před pěti léty byly ladičky velké (např. Snark), teď už nebudí pozornost (D´Addario NS MICRO Tuner Planet Waves).
D´Addario Planet Waves NS MICRO Tuner je asi nejmenší. Má i vypínač, nicméně se po 10 minutách nečinnosti sama vypne. Její malost je omezena displayem (aby se to dalo číst), klipem (aby se to dal přidělat) a knoflíkovou baterií a nakonec i zespodu jsou nějaké ovládací knoflíky a ty musí mít rozměr lidských prstů. Menší to snad už ani být nemůže. Display lze přepínat i nohama vzhůru, když by byla ladička nad hlavou nástroje. Důležitý údaj kupodivu obchodníci neuvádějí, jaký je rozpal klipu, resp. na jak tlusté prkno to lze upevnit. Odpověď je 11 – 22 mm. Houslová má větší klip.
Pracuje se s ní dobře, má i metronom 20 – 270 BMP bliká dva čtverečky vedle sebe.
Je tam i možnost překalibrace. Defaltně je nastaveno komorní A (440 Hz Pitch Standard). Dříve tak houkal televizní monoskop. To je v současnosti podle standardu ISO 16 od roku 1955 na frekvenci 440 Hz. Nicméně dříve se používalo třeba ladění na 435 Hz (dle rakouského standardu z roku 1885), s 440 Hz přišli prvně Američani v 1926. Od roku 1939 se začalo používat i v Evropě.
A jen pro zajímavost - J. S. Bach používal ladění na 480 Hz, Händel 422,5, později 409 Hz. Během 18. století se používaly různé standardy v rozmezí 400 a 450 Hz. Na začátku 19. století Nemci začali používat ladění na 423,3 Hz, o něco později 435 Hz. Italové pro změnu 451 Hz. Ve Francii se po protestu operních zpěváků nastolilo ladění na 435 Hz. Britové ke konci 19. století jako komorní A 439 Hz. I v současnosti používají různé orchestry různá ladění, kupříkladu některé americké i evropské ladí na 442 Hz, německé, rakouské a čínské ladí na 445 Hz.