Občas se stává, že mě oslovují různé neznámé údajně neziskové organizace s žádostí o podporu. Telefonují, plní moji internetovou schránku nevyžádanými zprávami, posílají poštou složenky. Vždy jsem se domnívala, že to mám pod kontrolou. Přispívám pouze prověřeným organizacím, kde vím, jaké bude použití. Nevyžádané maily házím do spamu, dopisy do koše,telefony utínám hned po první větě, protože základem úspěchu je, nepřipustit diskusi. Potom totiž nastává nacvičený postup, kde plníte pouze úlohu statisty a velmi těžko zdoláváte předem připravenou argumentaci volajícího. Ale události jednoho dne mě přesvědčily, že za určitých okolností se i já nechám zmanipulovat. To bylo tak.
Pohled do diáře sliboval běžný pracovní den. Zpracování mezd pro firmu, v 10 hod. schůzka s klientem.
Přesně v 10 hod. se ozval bzučák. „Dnes je nějak dochvilný“ pomyslela jsem si a stiskla tlačítko bzučáku.
„Otvírám," zahlásila jsem do telefonu a šla otevřít spojovací dveře ke kancelářím. Za dveřmi ale stál úplně cizí mladík. Podobou trochu připomínal herce Jaromíra Noska.
„Jste si jistý, že jdete zrovna za mnou ?“ zeptala jsem se udiveně.
„Ano, já jdu za vámi“ oznámil mi s širokým úsměvem způsobem, jako by mi sděloval, že jsem právě vyhrála jackpot ve sportce. Následovalo řečnické cvičení, ze kterého jsem se dozvěděla, že jsem určitě ta báječná paní účetní,kterou její klient doporučil jako obdivovatelku umění a mladík se tedy rozhodl udělat mi radost, a některé krásné umělecké kousky mi předvést. Možná stačilo říci, že nejsem báječná a umění mě nezajímá, ale to bych nesměla být tak zvědavá ! A tak se stalo, že aniž bych ho zvala dál, najednou stál v mé kanceláři. Moji otázku, který klient mě tak vychválil, jaksi přešel, ale když viděl , že jeho lichotky se míjejí účinkem, změnil taktiku.
Rychle začal rozkládat na kancelářském stole zajímavé barevné tisky na textilu- prý mandaly.
„Nebojte se, to vůbec není o penězích, jen vám chci předvést, co my dokážeme vyrobit“
Nevěděla jsem, kdo jsou to ti „my“, nevěděla jsem, proč mi to předvádí, ale to bylo příliš otázek najednou a on neustále měnil témata – mlžil – a já jsem pořád byla zvědavá. Prohlížela jsem si ty obrazce, bylo to líbivé, barevné, pozlacené… Měla jsem sice takovou matnou představu, že mandalu si musí každý vyrobit sám, aby byla účinná, ale než jsem stačila rozvinout debatu na toto téma, mladík odhrnul mandaly stranou a s pohyby eskamotéra začal přede mě rozkládat batikované šátečky. Pokud to mohu posoudit, celkem povedené. A zatímco jsem se probírala těmi barevnými hadříky, mladík nelenil. Dozvěděla jsem se, že si mohu koupit, co se mi líbí a podpořit jejich úsilí, ředitelka soukromé školy, která sídlí ve stejné budově si prý koupila mandalu za 5000,-Kč , protože ji to dílko oslovilo. Okamžitě jsem se vrátila do reality a sdělila jsem mu, že nemívám ve zvyku nosit velkou hotovost v kabelce a ostatně ani můj měsíční rozpočet s tak velkou částkou výdajů tento měsíc nepočítá.
„Nevadí,“ široký úsměv mladíka neopustil. Vyndal z brašny malý obrázek slona tištěný na textilu velký tak 10x5 cm.
„Přijměte to ode mne jako dárek pro radost a ať vám přinese štěstí.“ Úplně zpitomělá jsem přijala dárek pro radost, slušně poděkovala a očekávala, že mladík konečně opustí moji kancelář. Jeho scénář byl však úplně jiný.
„A kdybyste nás chtěla také podarovat, prosím zde do té brašny,“ dále naznačil, že tím darem by měla být stokoruna. Napadlo mě, že za sto Kč se ho konečně zbavím, ale eskamotér hbitě vytáhl obrázek dalšího slona.
„Aby sloni přinesli štěstí celé rodině, musí být v páru," laškovně prohlásil mladík. „Jinak by to byl rozchod! Poslušně jsem vytáhla dvě stovky, vhodila je do brašny( takové žebradlo ušité z pytloviny), vyslechla si mladíkovy díky za můj dar, nechala si vnutit jeho emailovou adresu pro případ, kdybych je chtěla opět obdarovat a konečně jsem byla v kanceláři opět sama.
Uf!! Uvařila jsem si kávu a zrekapitulovala jsem si celou událost. Nechápala jsem, proč jsem si pustila do kanceláře člověka, kterého jsem neznala, nezeptala jsem se ho na jméno, ani na instituci, kterou údajně zastupuje, vyklopila jsem dvě stovky, nevěda na co, i když jinak své výdaje pečlivě zvažuji. Nebyla jsem na sebe pyšná.Vždyť já jsem takhle mohla podpořit třeba výcvik teroristů v Sýrii ! Kdyby mě někdo tituloval těmi názvy, kterými jsem se v duchu nazývala já, mohla bych ho žalovat pro urážku na cti.
Na nástěnce nad monitorem počítače mi visí dva sloníci. Zády k sobě, choboty nahoru, tak jak to má být.
Kdyby mi alespoň přinesli štěstí!
PS: Zjistila jsem, že ředitelka soukromé školy nevydala 5000,- ale 500,- Kč za tytéž sloníky, a moje kadeřnice v téže budově 100,- Kč za jednoho sloníka. Na upozornění, že ji opustí štěsí prý odpověděla: to je mi fuk!