Svěřit se s trápením? Nikdy!

Nejen muži se nechlubí a nesvěřují se se svými problémy, ony to dělají i ženy. Nadarmo se neříká, že sdělená starost, je poloviční starost.

Zajímavé. Problém, který se týká mužů a vyjadřují se k němu výhradně ženy. Ono je to celé trochu složitější. Samozřejmě netvrdím, že na tom něco není, i když uvedené příklady jsou spíše špička ledovce. On si každý spíš všimne případů, které nějak vyčnívají z průměru a nemusí být nutně typické. Především je velký rozdíl ve způsobu uvažování žen a mužů. To se netýká jen svěřování, ale prakticky všeho. (Příklad: vzpomínám si na diskusi, kterou jsme měli kolega a já se sekretářkou na téma kritéria výběru při nákupu domácích spotřebičů. Zatímco my jsme preferovali funkčnost a parametry, sekretářka trvala na tom, že rozhodující je estetické hledisko.) V tomto případě se rozdíl projevuje v tom, že žena když má problém (nejen zdravotní), tak se chce svěřit podle zásady, že sdílená bolest je poloviční. Muž když má problém, tak ho chce řešit a nerad se svěřuje někomu, kdo by mu ho nepomohl vyřešit. V těch extrémních případech, kdy nenavštíví lékaře je prvotním problémem spíše neinformovanost a z toho vyplývající neochota se svěřit ("Stejně mi nepomůže"). Zmíněné snížení kvality života jistě také hraje roli a nemusí to být nutně proto, že jim to připadá nedůstojné. Pro někoho prostě může mít větší cenu jeden rok aktivního života než dva roky života s omezením. To je jen otázka priorit.

Bohužel, mám podobné zkušenosti s tatínkem. I když bral léky, stále se divil, proč, když mu vlastě nic není. Ale neuvědomoval si, že mu "nic není" právě proto, že ty léky bere. Mnohem tragičtější případ se ale stal mé bývalé kolegyni. Jejímu manželovi byla diagnostikována rakovina tlustého střeva v počátečním stadiu, kdy se s tím ještě dalo něco dělat. On však zatvrzele odmítl lékařskou pomoc i přes nátlak celé rodiny. Čtyři roky pak umíral doma odkázaný na pomoc svých blízkých. Jak byly pro ně krušné, to si každý jistě dovede představit...

Ano - "páni tvorstva" k lékaři nejdou, hrají si na hrdiny - a někdy na to zbytečně doplatí. Ale je potřeba dobře uvážit, komu se svěřit. O mých zdravot. problémech ví pouze lékař a rodina - před nikým se nevykecávám (to mi nepomůže) a zejm.i varuji před tzv."dobrou kamarádkou"!

Znala jsem jednoho muže, kterého jsem poznala jako přítele své kamarádky. Byl to chlap, kterého ji mnohé záviděly. Po šedesátce se změnil, nebyl už tak zábavný začal hubnout, nemohl moc chodit - měl dnu, ale léčit se nechtěl. Špatně slyšel, ale naslouchátko odmítl nosit, otevřela se mu noha a po několika letech celkem zbytečně zemřel. protože přes doporučení lékaře odmítal další vyšetření a braní léků.

Pardon, muži

Výjimečně jsou také "uplakánci", kteří potřebují co nejvíce litovat, ale většinou, když jde o vážné věci, ,uži se s nimi moc nesvěřují, takže u nich pořekadlo: "Sdílené hoře je poloviční a sdílená radost je dvojnásobná" (nevím přesné znění, znám to v němčině) zrovna moc neplatí, a to je někdy škoda pro obě strany.

Bohužel velká pravda, muži své trápení dusí v sobě, můj tatínek byl také takový...