O rodiče se postaráme. Ale zvládneme to?

V době, kdy mí rodiče potřebovali pomoc jsem byla zrovna na mateřské dovolené a později jsem už chodila i do práce. Přesto, že maminka bydlela v jiném městě, všechno jsem stíhala, i když to někdy bylo náročné. Udělala jsem si řidičák a šlo to. Až později maminka nechodila, zlomila si krček a nějak jí to nešlo, jsme našli dům s pečovatelskou službou. Dnes mi bude 60let a když se dívám na své děti, je mi smutno. Obě mají své rodiny a děti, odstěhovaly se do Prahy, jsou dobře situované a soběstačné, ale to je vše. Domů si jezdí odpočinout, já jen chystám, uklízím po nich nepořádek a ještě bych se měla věnovat vnoučatům a vymýšlet program. Dcera přijede třeba na celý týden, odpočívá, ani neuvaří, to přece stihnu po pracovní době a to je na mateřské s jedním dítětem. Má pravdu, stíhám to, ale večer padám na pusu. Když náhodou něco řeknu, tak se jim to samozřejmě nelíbí, protože všechny babičky se na vnoučata přece těší. Že bych tedy od nich měla čekat nějakou pomoc, je pro mně neuvěřitelné. Nebo je chyba ve mně? Vážně jsou všechny starší ženy je na to, aby dělaly dospělým dětem a svým vnoučatům služku? Já si nic takového z domu nepamatuji. Nikdy jsem si nedovolila sedět a koukat na televizi, když se vařil oběd a kolem běhaly moje děti, a to ani u své maminky, ani u tchýně. Myslím, že ti, kteří nás nazývají sendvičovou generací, mají pravdu. Chytáme to z obou stran. Takže nám asi zbývá jen makat až do smrti.

Měla jsem štěstí, že jsem se mohla postarat o mou těžce nemocnou maminku . V roce 2013 jsem opustila práci a zůstala jsem s ní doma do konce roku 2014, než mi zemřela. Jen si kolikrát říkám, že je škoda, že byla paličata a nechtěla jít ke mě dřív. Jenže pak přišla situace, kdy jsem ji musela z bytu nechat odvezt zachrankou do nemocnice. A hned v nemocnici jsem řekla, že si maminku vemu k sobě na chalupu, ať si maminka říká, co chce. Když jsem potřebovala jít k lékaři nebo si něco vyřídit , tak mě zastoupila dcera, která sama má 3 děti. Bylo dobře , že i 3 pravnoučata jezdily za ni na návštěvu. Bylo to obohacující pro obě strany. Já jsem z rodiny , kde nedáváme rodiče do domova senioru. Prostě oplacujeme peči, kterou nám věnovali v dětství. Podotýkám , že patřím mězi těžce nedoslýchavé od narozeni. Děkují , že mě maminka nedala do Olomouce na Svatý Kopeček, ale na normální ZDŠ. Vždycky jsem ji chtěla její péči o mě vrátit. A nelituji toho.

Pečuji o maminku, které bylo 92 let od r. 2010, poslední 2 roky, po zhoršení zdravotního stavu intenivně.Je to velmi náročné,vyčerpávající,nezbývá čas vůbec na nic, přidal se ALZH. Jsem na vše sama. Nestěžuji si.Mamince tím vracím její péči a lásku, navíc, v našem rodě, v naší komunitě nepřipadá v úvahu, seniora někam dát. Maminka zemře v tom bytě, kde žije 60 let a já budu u toho. Na určitou dobu jsem se dobrovolně vzdala všech aktivit, výletů, pobytů a dovolených, divadel a kin. Prostě všeho.

Velmi mě zaujal příspěvek Jany Vašíčkové o dvířkách do vany bez bourání. Můžete mi někdo vysvětlit jak se to provádí? Nová vana s dvířky se nechá koupit, ale jak to provést u staré vany? Prosím o info. Moc Děkuji.

I my starší a staří mnohdy potřebujeme jen trochu pochopení a pomoc, abychom se o sebe mohli případně postarat do určité doby i sami. A tam mnohdy stačí jen málo, viz např. dvířka do vany. To není reklama, to je skutečně možnost, jak pomoci, když například nejsem sám bez pomoci schopen se dostat do vany. A dokonce nemusím ani nic bourat, ani měnit. Za jeden den je vše hotovo a všude čisto, jak by se nic nedělalo. Jen je třeba vědět. A jistě různých jiných pomocí je více. Kdo víte další, prosím poraďte.

Tak teď jsem dostala mail, že dotyčná stará paní, o které jsem níže psala, to vzdala. Jaká to náhoda! Těch nářků v dopise od té mé známé - její dcery! Tak nevím, litovala tolik odchodu na onen svět své devadesátileté matky nebo těch peněz. Jak ji znám, tak asi toho druhého.

Paní Kollinová a ostatní jste silné ženy.Já jsem sice zaopatřila oba rodiče,o tatínka jsem se starala 2 roky,ale poslední týden kdy se z něho stal ležák,jsem fyzicky i psychicky zvládala velmi těžce.Naštěstí bydlíme v domě tři generace,tak jsem měla pomoc při ruce.Teď se starám o manžela,který naštěstí zvládá základní potřeby.Beru to jako samozřejmost a pokud chci na pár dní někam vyjet,mám v domě dcery,zetě a vnoučata,všichni rádi pomohou.Ještě dodám,že byla výhoda,že rodiče bydleli s náma v jednom domě.Bydlet na druhém konci republiky,nevím co bych dělala.

S láskou jsem se starala o mě nejbližší, kteří tady již nejsou. U nás v rodině to bylo samozřejmostí. Co bych za to dala, abych je ještě jednou mohla pohladit, říci jim, jak .je mám ráda. a jak mi chybí. Ma známá má doma matku jen kvůli penězům, které od ní rychle odčerpá a v jednom kuse na ní nadává, jak narušuje ten jejich rodinný chod. Žádné starání, jen výčitky. Když jsem ji navrhla, aby ji svěřila důchoďáku nebo penzionu, okamžitě mi sdělila, že by přišla o peníze. Její matka snáší zlatá vejce formou svého důchodu, důchodu po manželovi a příspěvku na péči. Inu - prachy jsou prachy! Tak jsem si pomyslela - holka, aby se ti to jednou nevrátilo.

Přesně tak, Hanko, dá se to zvládnout, pokud je rodič mentálně v pohodě, není ležák s potřebou veškeré péče 24 hodin denně a není na to pečující osoba sama. Pak se toho dá zvládnout moc. Mně jenom hodně vadí takové ty autoritativní názory, které neberou v potaz konkrétní osoby. Které paušálně odsuzují bez znalostí problémů určité rodiny. Pracovala jsem v DD, a několikrát se nám stalo, že ráno přiběhl nešťastný manžel, že potřebuje pomoc s babičkou. Manželka se v noci zhroutila a je v nemocnici. Moc dobře si vzpomínám konkrétně na jednu rodinu. Starala se snacha o nemohoucí ležící tchýni. Z rozhovoru s tímto synem babičky vyšlo najevo, že ani snacha nechtěla tchýni někam dávat, protože co by řekli lidi. Nakonec byla snacha tak vyčerpaná, že se zhroutila, a jako perlička - poslední kamínek k tomu byla návštěva dcery oné babičky, která své švagrové vyčetla špatnou péči. Sama dcera se péče nijak neúčastnila, jen občas přišla na kontrolu.

Ano, z vlastní zkušenosti vím, že zvládnout se to dá. Ale záleží na mnoha okolnostech: Zda rodiče bydlí ve stejném místě jako děti, jak jsou na tom fyzicky ale hlavně psychicky, kolik členů rodiny je pro péči k dispozici, atd. Vím, že péče o rodiče s Alzheimerem je velmi náročná a zvládat ji 24 hodin denně bez pomoci druhých je nemožné. Sama nějaké zkušenosti mám - odešla jsem z práce (což jsem si mohla dovolit díky manželovi) a starám se již 3 roky o moji nyní skoro 90tiletou maminku. Bydlíme spolu, myslí jí to na její věk dobře a pro případ, že chceme s manželem alespoň na pár dnů do roka vyrazit na cesty, jsou k dispozici naši synové.