Když vyloučíme rady všech možných šamanů, farmaceutických firem, výživových poradců a dalších obchodníků, kteří se nám snaží namluvit, že když si nakoupíme ty či ony vitamíny nebo bobule, omládneme, nezbyde nám nic jiného než následující. Probrat se různými publikovanými vědeckými studiemi na toto téma. Protože čemu už věřit, když ne vědě, že. A právě do výzkumů týkajících se anti - agingu nyní firmy sypou obrovské peníze a tajemstvím stárnutí se zabývá čím dál více vědeckých kapacit. Takže, tady je sedm zásad, které vyplynuly z vědeckých studií snažících se zjistit, proč je někdo po šedesátce v kondici čtyřicátníka a naopak někdo trpí spoustou nemocí a má pocit, že jeho život skončil. Možná se budeme divit, jak jednoduché ty takzvané objevy jsou.
1. Rychlá chůze. Kdo chodí rychle, má větší naději, že se dožije vyššího věku v dobré kondici. Naopak, kdo se plouží, je odsouzen předem k rychlejší záhubě. Kalifornští vědci testovali paměť a další psychické schopnosti šesti tisíc žen starších šedesáti pěti let. Ty, které týdně ušly téměř třicet kilometrů, měly výrazně lepší výsledky. Denní dávka chůze by měla trvat třicet minut a obsahovat tři až pět tisíc kroků. Odrazí se nejen na psychice, ale samozřejmě na fyzické kondici.
2. Pes. Kdo má psa, žije déle a je v lepší kondici. K tomuto závěru došli britští vědci, kteří zkoumali zdravotní stav více než tisíce lidí, stejný závěr nezávisle na nich zveřejnili jejich američtí kolegové. Práce spočívaly v tom, že se porovnával zdravotní stav seniorů, kteří měli a neměli psa. Pejskaři měli nižší krevní tlak, nižší hladinu cholesterolu a co vědci označili za velmi zajímavé, větší schopnost zotavovat se z nemocí. Ale hlavně: Lidé, kteří žijí se psem, mají lepší imunitní systém, takže jsou méně náchylní k běžným chřipkám či nachlazení. Může se to zdát neuvěřitelné, ale vědci tvrdí, že hlazení psa a mazlení se s ním dokonce v těle zvyšuje tvorbu látky, která chrání organismus proti bakteriím. Nemluvě o tom, že se tak v lidském těle uvolňují takzvané hormony štěstí. Zkrátka, odehrává se chemický proces, který člověka dostává do dobré kondice podobně jako by byl třeba zamilovaný.
3. Slovo já. Kdo často používá slovo „já“ stárne rychleji. Psycholog Larry Scherwitz z Kalifornské univerzity nahrával svoje rozhovory s asi šesti sty muži. Třetina z nich měla nějakou srdeční nemoc, ostatní byli zdraví. Pak počítal, kolikrát každý z nich používá slova já, mně a můj. Zjistil, že takto v první osobě častěji mluví muži, jejichž srdce není v pořádku. Buďto už byli nemocní nebo bylo jasné, že budou. Při prohlídce se jasně ukázalo, že jejich náchylnost k infarktu je vyšší. Vědci učinili jasný závěr. Sebestřední, narcistní lidé, kteří si myslí, že svět se točí kolem nich, jsou dříve nemocní a staří. Nevěříte? Jen si porovnejme staré lidi, kteří za sebou mají opravdu těžký život, a staré lidi, kteří se měli jako v bavlnce a starali se jen o své blaho. Ti prvně zmínění jsou zpravidla schopni žít s nadhledem a humorem, na rozdíl od těch druhých.
4. Transmastné kyseliny. Vědecké studie hovoří jasně, jejich konzumace vede k nemocem srdce a dalším chorobám. Dříve se do lidské stravy nedostávaly, objevily se až v chipsech, krekrech, sušenkách, hranolkách, různých cukrovinkách s polevami či trvanlivém pečivu. Tedy v potravinách, které lidé dříve neznali. Oblíbili jsme si je až my, navyklí na velké nákupy co možno nejdéle trvanlivých potravin v supermarketech. Takže se pak nedivme, že se kdysi lidé v horách dožívali vysokého věku, když jedli jen potraviny čerstvé, právě sklizené. Zeleninu a ovoce, které právě dozrálo, maso ze zvířat, která porazili nebo ulovili. Ne všechny ty dlouhotrvající v igelitu zatavené věci, které jíme nyní my. Vědecké studie jednoznačně potvrzují, že potraviny obsahující transmastné kyseliny mají na svědomí vznik zánětlivých procesů, kardiovaskulárních chorob, tedy nemocí, které zkracují život.
5. Společenský život. Vědci z univerzity v Torontu sledovali tři tisíce lidí ve věku od padesáti sedmi do osmdesáti pět let. Zaměřili se na to, kolik mají příbuzných a přátel a jak často se s nimi stýkají. Došli k závěrům, že ti, kteří se ve vyšším věku cítili být šťastni, měli kolem sebe v průměru tři rodinné příslušníky či přátele a byli s nimi v téměř každodenním kontaktu. Když porovnali jejich zdravotní stav se stavem lidí, kteří uváděli, že se cítí být osamoceni, spočetli, že ti šťastní, žijící ve společnosti blízkých a přátel, měli jen šestiprocentní předpoklad, že zemřou v průběhu následujících pěti let. Ti osamocení však podle své kondice měli takové riziko téměř patnáctiprocentní.
6. Středomořská strava. Vědci z Institutu pro výzkum Alzheimerovy choroby a stárnutí mozku při Kolumbijské univerzitě zkoumali přes šest set sedmdesát lidí ve věku kolem osmdesátky, kteří nevykazovali žádné známky stařecké demence. Zkoumali, co jedí. Pak jim měřili mozek magnetickou rezonancí. Dospěli k závěru, že čím více se lidé stravují tak, jak je obvyklé ve Středomoří, tím méně u nich dochází ke stárnutí mozku. Ti, kteří celý život jedli hodně ryb, zeleniny, ovoce, zkrátka dobrot jaké jsou zvyklí jíst Italové, Chorvaté či Řekové, měli mozek ve stavu, jako by byl o minimálně pět let mladší, než mozek jejich vrstevníků, kteří jedli bůčky, uzeniny či hodně pečiva a sladkostí. Vědci publikovali závěr, že samozřejmě pouhá středomořská strava stárnutí nezabrání, jednoznačně však má blahodárný vliv na stárnutí mozku.
7. Nikdy není pozdě. Gerontolog Simon Melov se svým týmem vědců zkoumal, zda se dá ve vyšším věku obnovit činnost mitochondrií ve svalech. Jedná se o buňky, které takzvaně vyrábějí energii, díky které svaly fungují. Stárnutí vždy spojujeme se zhoršující se fyzickou kondicí a říkáme: Už je zbytečné začít cvičit, už je pozdě, teď už tím nic nespravíme. A o to vědcům šlo. Vybrali si skupinu seniorů a ti pod odborným vedením začali s jednoduchým cvičením. Stačilo šest měsíců a jejich kondice se výrazně zlepšila. Vědci prováděli různá měření, na jejichž základě proměnu kondice sledovali.
Závěr? Na začátku cvičení měli senioři o šedesát procent horší kondici než mladí lidé. Po půl roce cvičení už jen o třicet osm procent. Vědecký tým se netajil překvapením nad výsledky pokusu a shrnul ho do věty: Nikdy není pozdě začít. Což je vlastně tak trochu heslem všech, kteří si slovo stárnutí nespojují jen s nemocemi, starostmi a trápením. Nikdy není pozdě na jakoukoli změnu. Protože jen ti, kteří se změn nebojí, jsou mladí i po šedesátce.
