Zima odešla a za okny bylo léto, sluníčko na mě každý den dělalo ksichtíky a já miloval podvečery, kdy nebylo horko, vál příjemný větřík, a ulice plné lidí a ženských.
Do poštovní schránky mně jednoho dne přistála objemná obálka od jedné seznamovací agentury, která se na netu pyšnila, že najde i to, co jiní nenajdou. Zaplatil jsem jim za to poplatek, dodal svoji fotku i s adresou, kde žiju sám – a hle, je to tu. Při rozlepování obálky jsem si vzpomněl na všechny ty dosavadní telefonáty a setkání… No, třeba to bude lepší, ne?
Z obálky jsem vyndal tři listy A4. Byl to seznam asi 20 lidiček, profily bez fotek, nějaké s fotkou… Pustil jsem si k tomu, aby mně to lépe lezlo do palice, svého oblíbeného Vangelise a začetl jsem se, která to baba chce chlapa. Pohodlně jsem sebou švihl na gauč, křupky položil vedle sebe, výsada osamělých chlapů, neb jsou uchráněni od jistých řečí protějšků jako například: „Nedrob pod sebe, ty čunče jedno, kdo to má uklízet,“ či nedejbůh: „Nemlaskej a nechroupej tolik, neslyším Esmeraldu.“
Po chvíli jsem ale fakt nechápal, proč mi posílají kontakty tak dalece vzdálené – 50 km, 100 km i víc… Ale je to taky jen o penězích, ne? Agentura jako agentura. Nakonec jsem si nevybral. Každá hledala: inteligentního, obligátně zajištěného, s vyřešenou minulostí, sportovní typ, milého, hodného, nejlépe podnikajícího. Teda my jsme tak sportující národ, že každá dáma je turistka. Brusle, cyklistika, fitko a jiné sportovní aktivity. Až mám někdy po ránu pocit, že se autem přes ty kolony kol nikam nedostanu.
Z letargie seznamování na papíru a gurmánského mlsání na gauči mě vytrhl zvonek. Sousedka Jitka odnaproti z bytu na stejné chodbě.
„Ahoj Romi, co děláš? Děti odjely k našim, já jsem sama doma, tak dáme kafčo a řeč?“
Proč ne, alespoň mně ten večer uteče, pomyslel jsem si. Jitka je holka od rány, hodná a milá, zažila si hodně zlého od chlapů, dala si též inzerát na net, a tak z ní vytáhnu, jak se jí daří. Původně jsem ji chtěl sbalit, ale po chvilce se ukázalo, že bychom se díky své prdlé povaze zabili do minuty, a tak jsme se raději stali kamarády do deště. Sedli jsme si na balkon, čučeli na hrad i do údolí na řeku Labe a začali drbat život. Zeptal jsem se: „Tak co, Jituš, co seznamování na netu, už máš nějakého toho suprového prvoka, co se chlapem nazývá?“
„Mmnnnbllll,“ zamumlala Jitule pusinou plnou zákusků, co jsem měl v lednici, a spustila: „Vždyť je to tam samej kretén nadrženej a nic víc. A ty slušný si chtěj jen psát, ale sejít se, to né.“ Jukl jsem na ni a řekl si, že tohle bude zajímavý rozhovor.
„No nekecej, vlastně kecej, povídej.“ Jitule si udělala pohodlí, vyhodila kopyta na protější židli a spustila:
„Tak jsem si, Romí, dala inzerát, že jsem sama. Děti mám dospělé, a tak že hledám takový normální vztah. Ozvalo se mi hafo chlapů, ale já husa fakt nechápu, proč si ti magoři připisují výšku, kterou nemají, a práci jinou, než dělají, a každej je nepochopenej. Buďto je úplně sám nebo se rozvádí… A přitom nechtějí nic jinýho než se dozvědět, jak to mám ráda v posteli. Pozvou tě na oběd, na večeři, najednou nemají peněženku, buď ji zapomněli doma, nebo ztratili a pak nemají ani na MHD. A hrrr hned k tobě domů. Děs. Paka.“
Tuhle mluvu od srdce jsem na ní prostě obdivoval. Nebrala si servítky. Zapila kafčem dortík (lidičky, smlsla mi všechny 4 špičky a já měl jen mastnej papír. Já Jitku prostě miluju), a řekla jednu historku za všechny. Psala si s jedním asi tři týdny. Jevil se jako slušný mužský s normálními zájmy jako každý chlap, poslal fotku a že se setkají na nádraží, kam on přijede. „Na nádraží?“ pomyslela si Jitka. „Jak to? Vždyť psal, jaký má auto v plné výbavě, nové a pohodlné… No nic.“ Domluvili se tedy na dni a hodině. A tak se i stalo.
Přifrčel vlak, lidi vystoupili z vagónků a najednou seskočil na peron ON. Jitky srdce šampion. Jitce se při pohledu na něj zrychlil tep.
Ne z touhy nebo z vášně, ale ze vzteku, že z ní udělal zase někdo tydýta. Místo vysokého sportovního chlapa, za kterého se vydával, před ní poskakoval malý skřet o výšce 160 cm. Jitka má zase na tuty svoji výšku garantovanou na 175 cm, takže koukala před sebe k zemi, kdo že to tam je… A on se na své (jak prý psal normální) postavě pyšnil nejméně třemi OTP kolem pasu. To je s Jitulí naše mezinárodní zkratka pro Ozdobné Tukové Proužky. Z vlasů na fotce, co jí poslal, zbylo od toho roku, kdy byla asi pořízena, pár vlasů ve stylu jeden vlas, dlouho nic, druhý vlas přehoz zleva doprava, aby mouchy, co přistávají na lesklé ploše, to neměly až tak lehké. V ruce žmoulal tašku z Alberta naditou něčím velkým a už se s pusou připravenou na cumlání vrhal na Jitku.
„Ahoj Jituško, no ty jsi tak hezká, půvabná, já ani nemohl spát, jak jsem se těšil, ani nevíš jak. Tak Jituško, kam půjdeme? Někam na kávu, na pivko, nebo k tobě domů?“ Jitka třetí možnost okamžitě zamítla. Mužík očividně povadl v seznamovacím elánu. Pivo Jitka též nepije a jak mu řekla, že ji do hospody nikdo nedostane, povadl úplně. Než aby Jitka riskovala, že se tam svalí na zem a bude ho muset zvedat, navrhla možnost dát si někde kávu a zákusek.
„No, proč ne…“ Ale než stačila vůbec říci kde, to malé, prý upocené, vyhrklo: „Tak to je super, půjdeme někam do krámu, koupíme kafe, nějaké zákusky a půjdeme k tobě, jo? Budeme tam mít víc času, nikam nebudeme pospíchat a můžeme si popovídat. Třeba až do rána.“ Muž na Jitku spiklenecky mrkl a otevřel ušmudlanou nacpanou igelitku se slovy: „Já jsem si vzal i pyžamko, tak buď v pohodě.“
Jitka rozhodně v pohodě nebyla. Podívala se na něj a řekla: „Hele, tak aby bylo jasno, nevíš o mně nic, já o tobě taky ne, sešli jsme se čistě jen na pokec a ty hned pyžamo? To si jako myslíš, že si do bytu přivedu chlapa, o kterém nevím vůbec nic?“
„No, Jituš,“ zakvílel ten malej troll, „já myslel, že se setkáme a budu u tebe přes víkend, že se poznáme. Líbíš se mi šíleně moc, já už vím teď, že bez tebe nechci být.“ Jitka na něj vejrala jak tele na nový vrata. No teda, pomyslel jsem si, to byl fakt úchyl. Normálně mně hořklo kafe, co jsem si s ním pobryndal triko, jak mě to její vyprávění zaujalo. „Jo, taky čuně jako já“, vyprskla Jitule. „Hele, klid, zklidni hormony a pokračuj, jo?“ odsekl jsem. Zase budu prát, já se na to… pomyslel jsem si. Jitka pokračovala ve vyprávění a při tom koukala kolem sebe, co by ještě sbodla. No…
Ukončila to setkání šmahem, ani posezení nebylo. Rozešli se. On z toho zůstal stát ztuhlej jak špalek v lese a Jitka řešila, jak se dostat rychle domů. Busem. Ten stál na zastávce a čekal, až přijde jeho minuta odjezdu. Řidič s břišním vakem vyvaleným u volantu si četl odpolední tisk, když vtom Jitka vlítla dovnitř a zařvala: „Jeď, jeď, ať ten blb nenastoupí se mnou!“ Práskla sebou na první sedačku za řidičem. To malé upocené běželo za ní a pištělo na celé kolo, jak ji miluje. Řidič bleskově vyhodnotil situaci, zatípl dveře přímo u trollova čenichu, natočil motor a vystřelil od konečné zastávky dřív, než měl. Ještě že byla neděle a nikdo jiný tam nestál. Asi by mu frnkl autobus před nosem. Ale byl to údajně dobrý běžec. Hnal se až na hlavní křižovatku. Tam to vzdal. Večer si doma Jitka pustila počítač a tam už měla jeho maily, co jí hned poslal z domova, když dorazil z nepovedeného rande.
Jedenáct mailů. Psal, jak ji miluje, jak nechtěl domů, jak se mu o ní bude zdát, jak by ji udělal šťastnou, kdyby jen trochu chtěla, no kecy, kecy. Ale v posledních dvou mailech se pán tvorstva ukázal naplno. Ty krávo jedna namyšlená, co si myslíš, takových můžu mít hafo, kopec, jedu za tebou takovou dálku (asi 30 km) a ty mě tam necháš a ujedeš mi autobusem? Následovaly další a další urážky. Nevěřícně jsem poslouchal, co dokáže uražená chlapská ješitnost. Fakt hodně.
Tak jsem Jituli na oplátku prozradil taky něco o tom, s čím jsem se já doposud setkal na poli seznamování. Nakonec jsem ji požádal o radu jako ženskou – jak na to nejlíp jít v tom seznamování přes net, ale i v životě, abych se z toho nezbláznil. Rada byla úžasná. Celá Jitule.
„Na to rada není. Když narazíš na blba, tak zkrátka narazíš. Ale jednou mezi nimi bude ta pravá. Jde jen o to, aby ses do té doby z toho fakt nezbláznil. Pak už bys totiž ani žádnou ženskou nepotřeboval.“ Žvatlali jsme do noci, řehnili se životu, až nás sousedi upozornili, že je už hodina po půlnoci a chtějí v klidu spát. A co mě nejvíc z toho dostalo? Jitka. Pořád od toho jejího nepovedeného rande prý myslí jen na jedinou věc: Jak vlastně vypadalo to jeho pyžamo v té tašce.
