Tak jdu opět se svým pejskem na krátkou procházku a máme oba radost, že je krásné počasí. Najednou mě však něco zarazí. Jdeme kolem starého domečku, který se někdo sice snaží dát dohromady, ale zatím jenom vybírá jeho vnitřnosti a vyváží je na hromadu ven. Na té hromadě sutin ale něco ve slunci zazáří. Když přijdu blíž, vidím, že je to hlavička se zlatými vlásky. Nejspíš andílek, kterému někdo urazil křídla a vyhodil ho ven. Možná, že ho měl někdo v domečku pro ochranu.
Dívám se na něj a nemohu ho přece nechat ležet v těch sutinách. Zvednu tedy tu hlavičku a zjistím, že je z kamene a pořádně těžká. Nevadí, snad ji nějak donesu domů. Hlavička se mi po cestě ale pořádně pronesla, a už jsem si myslela, že ji někde nechám, ale vytrvala jsem.
Doma jsem si ji důkladně prohlédla. Nebyla vůbec moc poškozená, a tak jsem jí jenom opravila vlásky a domalovala obličej. Postavila jsem hlavu na skříňku a zadívala se na ni. V první chvíli to vypadalo trochu strašidelně. Hlava bez těla a dívá se na mne. Třeba mě bude strašit ve snu? Pak jsem začala přemýšlet, kde a proč ten andílek stál a komu dělal radost. Třeba jsem ho našla, aby dělal radost mně?
Nazvala jsem tedy hlavu Andělka a skamarádila se s ní. Někdy si s ní i povídám a přeji jí dobrou noc, když jdu spát. No, co, ještě jsem se nezbláznila.
A nebo snad ano?