Mám takový lechtivý pocit něčeho nesplněného, odsunutého. A tak si sedám k počítači, abych to konečně napravila.
Je neděle 4. září 2016, Zlatohorsko. Je nás sedm, ne statečných, ale sedm přátel, kteří se více méně poznali právě díky tomuto skvělému portálu pro aktivní seniory. Spojuje nás www.i60.cz. Ano jsme íčkaři, někteří aktivní, někteří pasivní.
Na toto mini setkání jsme se tak trochu domluvili již na památném setkání v Loučné nad Desnou. Trochu jsme to pozměnili a takto to teda bylo.
Na týdenní dovolenou do Jeseníků přijel Radek a Jitka Caklovi. V neděli přejeli kopečky a ze šumperské strany se rázem přehoupli na stranu jesenickou. V našem malém, ale kouzelném okresním městě Jeseník vyzvedli Zdenku Žichovskou a vydali se dál k polským hranicím, do Mikulovic. Do nejbližšího polského městečka Glucholazy to máme tři kilometry.
Je skoro přesně půl jedenácté a rozjíždí se náš plán. Snažila jsem se ho sestavit tak, aby vyhovoval i trochu zdravotně indisponovanému Radkovi i Janě Šenbergerové. Prostě abychom vše v pohodě a klidu zvládli.
U našeho domu netrpělivě vyhlížím světlemodré auto, ze zatáčky vyjede tmavomodré a za volantem široce se usmívající Jíťa. Bezva, jsem asi barvoslepá. Přísahala bych, že v Loučné měla to auto světlé. Dávám pokyn, ať nevystupují, vítat se budeme až ve Zlatých Horách, kde na nás bude čekat Jana se svým Pavlem. Honza už startuje a vyjíždíme. Je mi veselo, začátek klapnul na puntík.
Příjíždíme na sídliště a konečně se všichni můžeme přivítat. Pak pokračujeme v jízdě na poutní místo Maria Hilf nad Zlatými Horami.
První občerstvovací zastávka. Z košíku putují termosky s kávou a čajem i ořechová bábovka. Myslím, že nám čajíček i kafíčko příšly vhod.
Hromadně gratulujeme Jitce k narozeninám, je překvapená a my máme radost.
Poté si prohlížíme areál kostela, sejdeme i k suché posvátné studánce. Vody je málo i v jesenických horách, kde to bývalo věky věků naopak.
Přesouváme se k místu, které mám velmi ráda. Zlaté jezero. Pohlížíme na něj od penzionu U Horáků, kde si dáváme dobrý oběd.
Čeká nás tak trochu zátěžová procházka k zlatorudným mlýnům v Údolí ztracených štol. Ale jsme borci! Vše zvládneme v pohodě. Projdeme si celý areál a my místní jsme hrdi na to, že můžeme svým přátelům ukázat jeden z divů Olomouckého kraje.
Čeká nás poslední bod programu. Přesun na naši zahradu. Zdenka s Janou přispívají ke společnému pohoštění svým dílem a je nám prostě skvěle. Konečně můžeme připít Jitce k narozeninám – připíjíme vodou!!! Ta je přece silná, užene i mlýn. K dobré náladě alkohol nepotřebujeme, bavíme se i bez něj, nikomu nechybí. Povídáme si, pojídáme dobroty a tu z ničeho nic začne lít. Honem vše nastěhujeme do chatky. Věřte nevěřte i ten liják jsme pro naše hosty naplánovali, ať vidí, že Jeseníky mají i drsnou tvář. Nechce se nám loučit, ale čas je neúprosný.
Jitka, Radek a Zdenka se vydávají na cestu směr Jeseník a my vezeme Janu a Pavla na opačnou stranu do Zlatých Hor.
Neděle a naše malé setkání končí, co nekončí je hezký pocit přátelství a sounáležitosti.
Děkuji vám, přátelé!
Na shledanou.