Mé jihočeské léto

Když stojím na dvoře a vidím nenapodobitelně růžový západ slunce, když slyším žabí kuňkání z nedalekého rybníčku u lesa, když do nosu mi zavane vůně grilovaných klobás a posléze umlkne veškeré cvrlikání, štěkot a mňoukání domácí havěti a nade mnou se rozprostře nekonečný koberec hvězdné oblohy, pak vím, že začalo mé jihočeské léto, které budu několik dní, snad dva, možná tři týdny trávit v našem někdejším bydlišti v Týně nad Vltavou. A protože jsem o tomto malebném městečku, které jsem po takřka půl století vzala konečně "na milost", zatímco dříve se mi v něm žít zatraceně nechtělo, již několikrát z různých pohledů psala, zmíním se jen o několika okamžicích, které přispěly k jedinečnosti letošního léta.

1. Jednou nohou stále v archivu
Jedeme se sestrou na výlet do nedaleké Bechyně a tam v rámci každoroční návštěvy zámeckého parku objevujeme stylovou uměleckou kavárnu v malém domku za vstupní branou do zahrady. Na zpáteční cestě neodoláme a necháme se personálem pozvat na občerstvení. Kavárna zevnitř připomíná spíše starožitnictví nebo muzeum zašlých časů. A hle - mezi historickým nábytkem, sklem a různými suvenýry objevuji na stěně zarámovaný diplom čs. legionáře v Rusku. Paní majitelka (?) uvádí, že to byl její předek, o němž jinak nic neví. Stačí si pořídit snímek a již slibuji, že bližší údaje "vyčmuchám"  a sdělím po návratu do práce. Nutno dodat, že jsem to skutečně udělala a že za dobu mého pobytu v Týně mě o podobnou službu požádali ještě dva známí.

2. Rozloučení s osobností
Při setkání s bývalou spolužačkou mé sestry se dovídám, že bude ve zdejším kostele poslední rozloučení s panem Milošem Majkou Čechem, o němž jsem psala předloni v podobě Zpovídání. Pan Čech zemřel ve věku takřka 87 let. Nepřežil o mnoho svou milovanou Jiřinu, naši někdejší profesorku češtiny. Je sobotní odpoledne a kostel je plný lidí, kteří Majku znali a přišli mu dát poslední sbohem. Týnský farář mluví s výrazně polským přízvukem o Majkově celoživotním hledání a setkání s Bohem na konci životní pouti, kdy se nechal na přání umírající Jiřiny pokřtít. Ve mně však Majka zůstane samorostem s pohanskou láskou k přírodě, zvláště lesu, kterou dával nepokrytě najevo i v době minulé. A tak slyším jeho kytaru a zpěv a vidím obraz nahé Jiřiny, která si rozpouští u rybníka své neuvěřitelně dlouhé bohaté vlasy. A jsem ráda, že jsem mohla toho zvláštního člověka alespoň krátce poznat a komunikovat s ním.

3. Záplava
Po dvou týdnech odjíždím do Prahy a chystám se přijet opět za 14 dní. Nečekaně se na internetu dočtu, a pak mi to potvrzuje už i sestra, že se o víkendu  týden po mém odjezdu prohnala Týnem velká bouře a voda z polí zaplavila a značně poškodila centrum, hlavně pak náměstí, kde silný proud vyrval dlažební kostky a u kostela podemlel a rozbořil celou zeď. Ačkoliv je naše stavení na druhém břehu řeky, i tam se silnice a cesty proměnily naráz v rozvodněné řeky. Do sklepa prosákla spodní voda do výše asi 30 cm. Bouře dokáží být v Týně obrovské. Tato tam řádila v noci ze soboty na neděli a pozoruhodné je, že ani v nejbližším okolí vůbec nepršelo. Ještě o týden později, když jsem přijela, byly některé škody patrné, ale, ačkoliv se zakrátko nato opět výrazně rozpršelo, už žádné další škody nevznikly. Naštěstí.

Mé léto, k němuž patřily ještě návštěvy několika okolních měst a kouzelné zoologické zahrady na Hluboké, návštěvy přátel u nás, swingové odpoledne, prohlídky muzea a galerie, procházka lesem ve snaze najít houby, končí. Zanechává ve mně pocit lehkého smutku z loučení, avšak zároveň i víru v příští radostné setkání, které nám snad bude dopřáno. A teď si uvědomuji, že vlastně budeme příští rok slavit půl století od maturity! Na shledanou!