Už dávno jsem vyhlížela z vlaku, vždycky když jsem jela ke Staré Boleslavi, na vršku u Křešic nádherný barokní kostel, který se při cestě zobrazoval po levé straně kolejí, vzdálený od nich asi tak 500 metrů. Sice bylo vidět, že je nefunkční, že je to ruina, ale až taková zase ne. Střechu měl a to je důležité, jinak brzo takováto památka propadá rychle zkáze. Kostelík upoutával snad každého, kdo tudy projížděl, neboť měl neobvyklou architekturu. Věž se zvonicí stála totiž zvlášť mimo loď kostela. Moje oči ho vždy doprovázely, co to jen z vlaku šlo, a tak jsem si už tehdy umínila, že se k němu musím jednou vypravit. Ta chvíle nastala právě teď…
Prostudovala jsem si mapu a zjistila, že se v obci Zahořany, kam kostel náleží a která spadá pod Křešice, se nachází ještě taky starý zámek, rovněž nefunkční, i když ho někdo koupil za pakatel ceny a chová v něm koně. Rovněž jsem si prohlédla celé okolí na mapě a zjistila, že je tam o kus dál dost opomíjených památek našich bývalých mocipánů, samozřejmě v dezolátu, ale kdoví? Snad se jednou dočkají svého kupce, nebo sponzora, který je obnoví do bývalé krásy, anebo v nich aspoň vybuduje zařízení, které by sloužilo veřejnosti…
Ráno jsem se ještě rozmýšlela, zda se mám na výlet vůbec vydat, protože hlásili dost velká tepla, a já zrovna milovník velkého horka nejsem. A na výlet to také není zrovna moc dobré. Jak jsem tak snídala, volala dcera, a tak jsem se jí svěřila, že bych ráda jela na výlet, ale že se mi nechce kvůli teplu. Ta mně to ale okamžitě vyvrátila, ať se seberu a nesedím doma.
A tak jsem sbalila vše, co jsem potřebovala sebou, taky cestovní nabíječku, kdyby mně náhodou kiksnul foťák, protože mobilem jsem si měřila kilometry a vydala se k nádraží. Nasedla, v Ústí n/Labem – západ přestoupila, ale ouha, vlak měl 20 minut zpoždění. To je teď každou chvíli. Konečně jsem se dočkala a nastoupila do vlaku, který mě měl odvézt do Křešic. I s tím přestupem a se zpožděním to dlouho netrvalo a já byla za necelou hodinu a půl na místě.
Vzala jsem to hned od kolejí Nádražní ulicí mírně do vršku, neboť jsem tam nad střechami domů zahlédla něco jako věžičku, ale „jen se tak mihla“. Od kolejí kostelík vidět totiž nebyl. To jen dál z vlaku…Tak jsem si nebyla jistá, jestli jdu dobře. Ale šla, za chvíli jsem ji opět spatřila a to jsem už zatáčela podél opravených Božích muk cestou mírně do kopečka mezi domy a již jsem spatřila celý areál kostela na vršku z opačné strany, než jak je vidět od vlaku. Vítala mě samostatná barokní zvonice, naprasklá od shora dolů, ale krásná, kamenná, s cibulovitou věží a podél ní jsem zatočila po pár schůdkách, které vedly na hřbitov, který je stále používán „novými nájemníky“ a jejich rodinami, které hroby svých milých udržují. Na přídi kostela bylo lešení, tudíž je vidět, že se tu něco děje.
Ve vlaku jsem seděla s paní, která mně vyprávěla, že se tu konala před týdnem pouť z Křešic od Mariánského poutního kostela sem k tomuto kostelu, jenž nese název Nejsvětější Trojice. Je to jeden z prvních barokních kostelů v severních Čechách a dal ho vystavět vojevůdce Jan de la Crone na paměť zázračné záchrany císařského vojska před Švédy.
Váže se k němu také pověst o zahořanském kohoutu…Stalo se to v době třicetileté války, kdy Švédové táhli k Litoměřicím a maršálek Jan de la Crone se ukládal ke spánku, když uslyšel zakokrhání kohouta v neobvyklou dobu, což mu bylo podezřelé, a tak dal zvýšit obrannou pohotovost. Udělal dobře, neboť Švédové je přepadli, ale oni jejich útok odrazili. Po skončení války se maršálek usadil na zdejší tvrzi, kterou nechal přestavět na zámek, (k němuž jsem pak mířila) a pro upomínku na kohoutí kokrhání nechal postavit na návrší kostel nejsvětější Trojice, o kterém je řeč, a na věžičku kostela byl usazen plechový kohoutek. Ten se na ní nacházel donedávna, ale při opravě střechy byla věžička i s kohoutkem sesazena. (Převzato z knihy V. Marka: Pověsti Litoměřicka)
Ještě ke kostelu – kostel byl dostavěn v r. 1657. Má mít bohatě zdobený interiér, ovšem v současné době je v havarijním stavu, tudíž uzavřen a v r. 2014 byly zahájeny opravy krovu, což je vidět již na střeše kostela. Na jeho záchranu byl vytvořen „Spolek pro Zahořany“, který se snaží vyvíjet značné úsilí o záchranu tohoto krásného malebného kostelíčka, který přečkal víc jak tři století. Na hřbitově se ještě nachází pětiboká pohřební kaple s oltářní architekturou z konce 18. století. Od kostelíka je krásně vidět silueta hradu Hazmburku. Já jsem se pokochala vyhlídkami všude okolo, obráceným směrem poblíž kostela se nacházel zase Holý vrch a vzadu za ním v pozadí se zobrazovalo Malé a Velké Sedlo. Ani se mi odtud nechtělo, jak byl všude kolem dokola nádherný výhled a nejen to, ale i sám kostelík byl, byť již značně pochroumán, velmi působivý.
Ale protože jsem měla ještě před sebou další cíle, musela jsem odtud odejít a vydala jsem se k návsi v Zahořanech, na které byla opravena výklenková kaplička. Také jsem tu spatřila krásnou opravenou roubenku, o které mě informoval místní občan, že ji vlastní Pražáci a jaké mají s opravami potíže, protože je to chráněná památka. Taktéž mě poinformoval o zámku, jak k němu lehce přišel nynější majitel a jaké to tam bylo krásné, ale teď bohužel nepřístupné…Od místních lidí se člověk kolikrát dozví věcí, o jé…No jo, asi měl dlouhé ruce, nebo lokty, že ho získal? Nevím…a tak jsem pokračovala dál po silnici, která mě dovedla až k zámku, o kterém jsem se zmiňovala, že jej nechal přebudovat z tvrze maršálek Jan de la Crone, jenž nechal postavit kostel Nejsvětější Trojice.
Zámek nebyl moc vidět, zastiňoval ho mohutný strom, stál u silnice, taky v dezolátu, a tak jsem jej obešla ještě dozadu a nakoukla mezerou ve vratech i ve dveřích, jak to vypadá na nádvoří. Nádvoří bylo plné koňského hnoje, zkrátka zámek na mě nijak hezky nepůsobil. Jen průčelí zámku bylo jakž takž zachováno, byla na budově nová střecha. Před zámkem se nacházel můstek přes místní potůček, a dvě barokní sochy. První byla socha před můstkem sv. Jana z Nepomuku, ale ta byla skoro po prsa skryta ve větvích lípy, a ač jsem ji obcházela ze všech stran, pořád se schovávala. Chtělo to trochu ořezat, aby byla lépe vidět, ale nikomu to asi nevadí. Druhá socha, blíže k zámku, byla socha sv. Donáta. Tak jsem si vše prohlédla, nafotila, a protože bylo vedro a lepil se mi jazyk na patro, koukala jsem, kde bych viděla nějakou hospůdku, abych zchladila žízeň…Musela jsem sejít až úplně dolů do Křešic, kde jsem zasedla na zahrádce a dala si jedno vychlazené. Doplnila jsem to ještě utopenci, spíš to byl utopenecký salát, a musím říct, že neměly chybu, ač to byla cena přemrštěná – no řekněte 90 Kč i s pivem, to je trochu dost…Někdo umí zkrátka vydělávat…
