Ne jenom prací živ je člověk, a mladý tuplem. A tak jsme občas s rodinou "odběhli" od slepic, kačen, zahrádky a zaměstnání někam, kde dny byly všechny sváteční. Tentokrát v roce 1967 to bylo díky ROH na rekreaci do Tatranské Lomnice a hotelu Morava, kde před námi byla už spousta rekreantů včetně pana Marvana, Kemra, paní Dítětové a dalších, kteří zde točili dodnes hraný film Anděl na horách. To víte, že nás to potěšilo a tahali jsme rozumy z personálu, jak natáčení probíhalo. Do Lomnice jsme se přepravili našim prvním automobilem, ojetým Spartakem, který nám prodal ekonomický náměstek statku za 30 000 Kčs v době, kdy mělo najeto 60 000 km. Sám jej koupil před šesti lety za 28 000 Kčs na poukaz a částka, kterou nám stanovil, svědčila o jeho ekonomickém umu. Ještě, že nám příbuzní dvacet tisíc půjčili. Spartak se sice nad Popradem před Starým Smokovcem přehřál a plival páru, naštěstí vedle silnice zurčel potůček, a tak jsme dojeli celkem bez problémů.
Čtrnáct dní /nebo kolik to bylo/ jsme prožili jako v ráji. O všechno bylo postaráno, vedle park, kde veverky žraly z ruky, kousek lanovka na Skalnaté Pleso a dál na Lomnický Štít. Výšlapy na Štrbské a Popradské pleso byly organizovány slovenským průvodcem, který nás při chůzi pobízel halasným: "Iděme Morava, iděme!" A my chodili a chodili, ani jeden výlet nevynechali a bylo to na nás vidět.
Zlatým hřebem byl výstup na Rysy, který jsme riskli bez průvodce. Na Poporadské pleso jsme se dopravili zubačkou a autobusem a odtud jsme cikcak vystupovali nahoru, v jednom místě bylo nutno se dokonce držet řetězů. Malý Jirka si zkracoval chodníky, a když jsem hartusil, nevinně hlásil, že ještě neumí číst. Před polednem jsme dorazili k chatě pod Rysy a manželka prohlásila, že ji dál nedostane ani pár volů. S Jiříkem jsme ovšem nechtěli vzdát cíl cesty necelou hodinu před ním. Ten začal fňukat, že tam o kousek výš je ještě sníh a že se tam budeme koulovat, a kňučel a kňučel, až manželka povolila, a tak jsme pokračovali až na sněhové pole. Koulování bylo a my chlapi jsme prohlásili, že už je to na vrchol deset minut a že si jej nenecháme ujít. Těch deset minut manželku přesvědčilo a pokračovala s námi. Po půl hodině jsme byli na vrcholu. Odhrabali jsme konzervy a papíry z pamětní desky, že zde byl i Lenin, mrkli do Polska a pak sestupovali, později klopýtali dolů k Popradskému plesu.
Druhý den jsme kupodivu neměli nějaké poptíže s chůzí a hřál nás pocit, že jsme BYLI NA RYSECH. Holedbáme se tím dodnes. A večer byl v parku koncert hudebníků z Prahy, skupina Olympic. Z podia se mezi diváky v nabitém amfiteátru plížila Želva, nad hlavami poletoval Pták Rosomák a já šeptal své ženě do ouška spolu se zpěvákem Dej mi víc své lásky. Jiřík byl u vytržení, když se mu podařilo procpat se davem a získat podpis od pana Jandy. A také tam byl myslím Jirka Korn. A další den jsme balili.
Od té doby jsme byli v Tatrách vždy jen na skok, a když je zdevastovala vichřice, za pár dní jsme se jeli podívat na tu spoušť. Doufám, že se už rány brzy zhojí.
Vloni jsme si návštěvu Tatranské Lomnice zopakovali. Koupili si pobyt v hotelu Morava, na oběd chodili do restaurace Stará mama. Jenže kde ty mladé časy jsou! Výšlapy se změnily v krátké procházky a Jirka nám telefonoval, zdali jsme v pořádku. Ach jo!
