Učitel v nesnázích: Nejen vzdělávat, ale vychovávat ...

Učitel v nesnázích: Nejen vzdělávat, ale vychovávat ...

15. 7. 2016

Aneb: Tak já teda du za soudruhem ředitelem

Jeden problém vždy byl, je a navždy bude černou můrou ředitelů všech středních škol u nás. A dost možná i v cizině, kromě snad nějakých bambusových škol v tropickém pásmu, kde žáci chodí bosi. Ano, správně tušíte, že chci hovořit o přezouvání studentů. Marně s ním zápolili soudruzi ředitelé v ušlechtilé snaze ušetřit práci dělnické třídě, kterou ve školách představovaly uklízečky. Slovo uklízečka bylo tehdy z pracovních katalogů odstraněno a geniálně nahrazeno termínem „kosmetička podlahových krytin“, který byl důstojnější a vystihoval symbolicky i změny v postavení ženy za socialismu.

Kupodivu se tento roztomilý termín nevžil. Nepoužívaly jej ani samotné uklízečky mezi sebou, ani školník, ani učitelé a studenti, ba ani sám ředitel. Nikdy jsem od něj neslyšel „stěžovala si soudružka kosmetička…“ Problém trvá i v radostné kapitalistické současnosti. Věci se normalizovaly, i když pamětníci tzv. normalizace za socialismu toto slovo neradi slyší.

Starosti s přezouváním má tentokrát pan ředitel, jen docela regulérně už zase existují uklízečky, které si také občas zajdou ke kosmetičce, neboť většinou pracují jen na poloviční úvazek. Já v samotném slově „uklízečka“ nevidím vůbec nic urážlivého, dokonce si takto přivydělávají i vysokoškolské studentky. Ale mám vážné obavy, že bude brzy opět změněn - a to na „clearing manager“, anebo na přijatelnější český výraz „manažerka očistného procesu“.

Aby mi bylo dobře rozuměno. Souhlasím s přezouváním studentů a sám jsem jim vždy domlouval, aby zbytečně nepřidělávali práci druhému člověku a zejména si vážili žen, ať již vykonávají jakékoliv zaměstnání. V naší škole byla jediná praktická výjimka. Studující při zaměstnání formou dálkového studia studovali pět let, ale jen jeden den v týdnu. Takže se zatím nemuseli přezouvat, bylo jich málo a jejich učebna byla v přízemí hned vedle vchodu do školy. Ve třídě měli jen věšák na kabáty, botník v té třídě ani nebyl. Mělo to i tu výhodu, že nedocházelo ke krádežím, jako tomu bylo u šaten dost často. Dokud nedošlo k zásadní změně, kterou jsem zavinil. Tak se vám k ní teď přiznám, trápí mě totiž špatné svědomí. Vzpomínky mi ožívají…

Byl jsem třídním učitelem třídy DS1 dálkového studia. Ve třídě bylo 20 studentů, většinou  mužů dělnických profesí, ve stáří od 19 do 50 let. Pan Vondruška byl nejmladší, takový blonďáček, vlastně k nerozeznání od studentů denního studia ve čtvrtém ročníku. A zdálo se mi, že přechodil pubertu. Dost často chyběl a pravidelně chodil do školy pozdě. Tak tomu bylo i onoho osudného dne. Když přicházel ke dveřím třídy,  uklízečka už vytírala chodbu.  Všimla si nepřezutého mladíka a rozvinula se mezi nimi pamětihodná konverzace:

                                                                                                                                                                                                                                  

 „Heleď, mladej, nejsi přezutej.“ 

 „Já vím.“

 „Nebuď drzej a vrať se do šatny!“

„Já nejsem drzej, já jsem dálkař.“

„To určitě! Dálkaře poznám, ty sou starší, tak padej!“

„Heleďte paní, jděte si radši zašukat, ať přijdete na jiný myšlenky.“

„Tak já teda du za soudruhem ředitelem!“

 (Omlouám se za vulgarismus, ale cituji).

 

A opravdu šla za soudruhem ředitelem. Jenomže nikoliv si zašu***, to by všechno mohlo dopadnout jinak. Šla si stěžovat. Předtím ovšem ještě bez klepání vrazila do třídy, mávla na mne se slovy „Poďte sem na chodbu!“, vše mi vylíčila a zeptala se mne na jeho i mé jméno.

Takový už je život

Jak nenápadně dochází někdy k osudovým okamžikům, které pak ovlivní životy stovek lidí a na mnoho let! Toho dne nařídil ředitel školy povinné přezouvání i pro studující při zaměstnání, které se od nich se sporadicky vyžaduje dodnes. Proto bych jim všem teď rád vyjádřil své upřímné politování.

Dámy a pánové, studentky a studenti na SPŠ stavební v Č eských Budějovicích - bývalí,  současní i budoucí. VÁM VŠEM SE OMLOUVÁM. Neboť já jsem to byl, kdo zavinil povinnost přezouvání v naší škole pro celé generace studujících při zaměstnání. A to svým špatným pedagogickým působením, jak mi to vysvětlil soudruh ředitel.

Šel jsem totiž hned na kobereček a pocítil to na měsíčním tarifním platu bez osobního hodnocení.  Ale tehdy jsem ještě vinu necítil. Spíš křivdu, že doplácím na hloupé kecy cizích lidí o sexu. Ředitel ke mně v podstatě nebyl nepřátelský.

„Předpokládám, že už víš o soudruhovi Vondruškovi z DS1. A je mi jasné, že jsi na něj nijak pedagogicky nepůsobil.“

„Působil.“

„Jak? Co jsi mu řekl?“

„Řekl jsem mu, že je vůl.“

Tomu ty říkáš pedagogické působení? To je působení nedostatečné! Máš nejen vzdělávat, ale i vychovávat. A preventivně, ne až se stanou takovýdle věci!“

„To mám vychovávat dospělé lidi? Vždyť jich je polovina starších než já! Někteří dokonce o celou generaci. Známku z chování na vysvědčení nemají a jejich rodiče asi do školy pozvat nemůžu.“

„To je mi jedno. Pedagogické zásady platí pro všechny stejně!“

 

Další ředitel ještě přitvrdil. Učitelé museli, dle rozvrhu, každé ráno půl hodiny před začátkem vyučování (v 7.30 hod.) držet službu u všech děr do školy a zouvat studenty, kteří nešli okolo šaten. Když je člověk naštvaný, tak má tendenci zase naštvat druhého. Já byl naštvaný hodně, protože jsem dojížděl autobusem z Českého Krumlova a musel jsem začít jezdit dřívějším spojem. A tak došlo i k mému dalšímu trapasu, za který se musím dodatečně omluvit.

Byl první týden v září a já jsem držel službu u hlavního schodiště. Vtom si to metelil nahoru nepřezutý mladíček, zase zřejmě nějaký dálkař. Pozdravil mě sice, ale pak už si mě nevšímal.

 

 „Poslyšte, pane, zastavte se! Nejste přezutý!“

„Já se přezuju nahoře v kanceláři.“

„Cože?  V jaké kanceláři?... Přezujete se tady a hned!“

„No dobře, ale já tu nemám přezůvky. Když to musí být….“

 

A tak začínal svoji kariéru v naší škole náš nový mladý matikář Petr Muldig,  který nám dosud nebyl představen. Na schodech, v ponožkách a s botami v ruce…

Ahoj, Petře! Dlužím Ti pivo.

 

Vážení i-čtenáři. Zajímaly by mne vaše vlastní zkušenosti. Nicméně svoji dnešní otázku dne zaměřím ke skvělému filmu Zdeňka Svěráka „Marečku, podejte mi pero“, který jistě znáte. Schválně jsem vybral ukázku, abyste to neměli tak snadné a trochu namáhali své hlavičky.

Má otázka pro čtenáře
Museli se studenti večerní školy v tomto filmu přezouvat?

Odkaz na ukázku filmu: 

https://www.youtube.com/watch?v=9ZllT6EzpmE

Ilustrační titulní obr. je převzat ze zdrojů přímo v obrázku uvedených. Bohužel se mi nepodařilo vypátrat autora fotografie a tak ho tímto prosím o dodatečný souhlas s jejím zveřejněním. V případě nesouhlasu jej okamžitě odstraním. Děkuji za pochopení. Kontakt: lifa.takeiteasy@seznam.cz
 

 

Můj příběh škola Učitel v nesnázích
Autor: Libor Farský
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
VANDA Blaškovič
:)....*****....:)
Jitka Havlová
Liborku i tohle je hezká vzpomínka z mládí. Zdalipak je mezi námi ještě někdo, kdo strávil celý svůj pracovní život v jediném zaměstnání? A je-li to pedagog jako ty, zasloužíte mimořádnou ředitelskou pochvalu na věčné časy!!! *****
Marcela Pivcová
Libore, možná, že přezouvání řediteli nařídil někdo "shora", ale řešit problém, s prominutím - jako blbec, už omluvitelné není.
Libor Farský
Zuzko, problém byl totiž v tom, že po akci chodili požárníci hasit žízeň. Tak aby se to nepletlo.
Hana Rypáčková
Taky se mi hned po přečtení článku vybavil ten odér ve školních šatnách a film: Bota jménem Melichar. :-) Otázka :Nějak si nevybavuji díry na punčochách...Asi ne .
Zuzana Pivcová
Učila jsem na budějovické jazykové škole a tam se museli přezouvat všichni, děti i dospělí. Ti kupodivu ani moc nereptali. Ostatně, to pro nás běžné přezouvání v mnoha zemích naprosto samozřejmé nebylo. Vzpomínám na první návštěvu jednoho pána z Německa, Čecha emigranta, u mě doma. Přišel s dcerkou, a protože věděl, jak to u nás chodí, řekl jí, aby si napřed zula botky. Ta koukala zcela nevěřícně, proč musí. Ještě chci říct. Libore, že takové hloupé nahrazování původních názvů vznešenějšími bylo dost časté. Viz hasič - požárník. Korunu všemu, nebudeš mi možná věřit, dalo, když nám v NDR řekl soudruh lektor, že nemáme říkat Berlínská zeď, protože tím se dostáváme na nepřátelskou pozici. Na dotaz, jak tedy, uvedl nezapomenutelný termín: Antiimperialistický ochranný val.
Anna Čípová
Pane Libore, problémy s přezouváním byly, jsou a budou. Vnuk /3.třída/ přišel domů v přezůvkách s tím, že boty v šatně nenašel.
Eva Mužíková
Libore, já si myslím, že se studenti VŠ nepřezouvali. Mne častokrát pronásleduje sen, ve kterém jako studentka marně hledám ve školní šatně své přezůvky. Dochází i na to, že do třídy vstupuji v cizích, špinavých, nebo i v každé jiné, abych splnila nařízení... Hezky jsi mne pobavil...
ivana kosťunová
Přezouvání mi přišlo normální, doma jsme se taky přezouvali, hygienické důvody jsem chápala, ale že byli vyzuti z bot i rodiče přicházející na třídní schůzky, mě přišlo poněkud nedůstojné. Myslím, že pár hdříků u dveří na očištění bot by vše vyřešilo.
Marie Magdalena Klosová
Já dokládám zážitek z odborného učiliště v 80.letech.Ředitel učiliště ve snaze zabránit družební návštěvě z NDR vstoupit do tělocvičny v botách, řval,rádoby německy: "Nein buty,ven ven !" Ještě teď ho rádi citujeme :) mm

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.