Ilustrační foto: pixabay.com

Oprášeno z domácího archivu: Jak jsem přišla k mobilu

28. 7. 2016

mobily Můj příběh

Autor: Redakce

Hodnocení:

(4.7 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Olga Štolbová 31.7.2016 09:58

Bez mobilu nevycházím, ale moc ho nepoužívám, stačí pocit, že v případě nouze můžu někam zavolat. Zdeno, zdravím, těším se na setkání na lodi, nebo už v Kozlovně? *****

Jana Slavíková 29.7.2016 22:35

Docela dlouho jsem se mobilu bránila, ale pak jsem jednou odpověděla na nějakou soutěž v MfD a vyhrála ho. Byl to žlutý Phillips Fysio a sloužil mi dlouho, pak jsem dostala služební, po čtyřech letech mi zůstal a teď mám zděděný z firmy mé dcery. V MHD hovory přijímám, ale jen oznámím, že zavolám později. Občas se mi stane, že vyjdu z domova bez něj a nic se nestane. Beru ho jako služebníka, ne pána a občas vzpomínám na dobu, kdy byla jedna telefonní budka na celou ulici a taky to stačilo :-)

Hana Rypáčková 29.7.2016 09:51

Taky dědím mobily. Oddaluji ten poslední -dotykový.Ale čím dřív si ho osedlám, tím mi bude sloužit. Jiné prý nebudou.... Často nejsem k dohledání /vybito/ a sledují pak moji stopu na FB nebo íčku. Často marně.

Jarmila Komberec Jakubcová 29.7.2016 08:40

Tak jako píše Zuzanka i mně vadí hovory v mobilech na veřejných místech. Považuji to za neslušné vůči ostatním. Sama bych si nedovolila v MHD telefonovat. Jinak ale si život bez mobilu představit neumím. Je to můj společník na cestách, mám v něm internet, GPS a další funkce, které nutně potřebuji. Marně přemýšlím, jak jsem to dřív bez něho zvládala.

Eva Balúchová 28.7.2016 22:32

Já bez mobilu nevycházím.Beru ho jako takovou jistotu co kdyby.Zuzko,máme jednu řidičku v autobuse,ta klidně vyhodí telefonisty i teď.Protože někteří jsou nesoudní.Jednou jsem jela v buse,cesta trvala 20 minut a celou tu dobu rozvedená paní na celý autobus líčila jaké jí dělá ex problémy.Všichni jsme poslouchali(neposlouchat nešlo) a cesta nám pěkně uběhla. :-)

Zuzana Pivcová 28.7.2016 19:48

Hlasité soukromé hovory po mobilu v dopravních prostředcích nemám ráda. Vzpomínám, jak kdysi před lety řidič MHD, jedoucí k nám do sídliště, zastavil a vykázal mladíka, který si začal telefonovat. Ať vypadne, že ho to ruší. Pane, to už by si dnes nedovolil. A já, když jsem měla první telefonát, to zazvonilo také v autobuse, tak jsem vystoupila a zůstala stát na zastávce a tam jsem mluvila. :-))) Mobil oceňuji jen v nutných případech, např. při volání policie, záchranky, při zabloudění. Ale mít ho neustále u ucha nebo v ruce, toho jsem daleka.

Karel Boháček 28.7.2016 16:24

Vidíte a já se bez mobilu klidně obejdu / beru ho jen jako součást KPZ na svých výletech/.

Zpět na homepage Zpět na článek

Záchranné tlačítko SOS v mobilu a chytrých hodinkách

Opravdu funguje. Ale začnu od začátku. Mamince, asi před 15 léty, když ještě žila, jsme koupili tlačítkový telefon i s tlačítkem SOS, bylo ji něco přes 80 let a myslím, že všichni víte, že se může ledacos přihodit. Bohu díky, že se nikdy nic nestalo.

Danuše Onderková

Mobil, ten debil, mě zlobil

Já bych ho zabil! Chytrý telefon! On vypadá děsně chytře, dokud se něco nestane. Ale když ho necháte někde na parkovišti, tak aby začal hned křičet, že upadl, nebo za námi dokonce běžel, to ne. Zůstane ležet na asfaltu jako slíva. Na to je blbej dost.

Oldřich Čepelka

Moje dovolená před šedesáti lety: Horčáky

Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první dovolená. Dva týdny.

Vlastimila Kosorínová

Míčky, míče, balony

Od mala mám ráda míče. Malé, velké, hladké, krásně barevné, kulaté, příjemné do ruky. Míče v barevných síťkách. Doma jsem měla jeden pověšený.

Věra Ježková

Prázdniny před šestapadesáti lety

Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená. Bylo nás pět, a měly jsme za sebou první rok v pracovním procesu po maturitě na SEŠ v Gottwaldově. Bylo nám dvacet, všechny jsme byly svobodné, ta pravá láska na nás teprve někde čekala.

Marie Měchurová