Vztah k vodě a rybám mně proudil v žilách už od raného mládí, a tak se není čemu divit, že jsem na Hrušovansku našel opět chodníček k rybníku, mokřině, strouze a jiným vodním plochám, kde byly ryby. V katastru statku bylo takových "lovišť" víc než dost a navíc jsem měl povolenku na nich ryby chytat. Vercajk na lov jsem měl mizerný, ale dostačující na to, abych po každém donesl ke zpestření domácí stravy někdy kapra, jindy pár línů, výjimečně štiku.
Zajímavé bylo, že u Hevlína ve struze zvané Černá se vyskytovali v hojném počtu říční raci. Pár jsem jich chytil, usmrtil (vytáhla se z ocásku jedna část) a zkonzumoval přímo u rozdělaného ohně. Jestli jste to také zkusili, už víte, proč se říká "zčervenal jak rak". Raci v té době si v poklidu žili i pod kaskádou rybníků ve Slavonicích ve Slavonickém potoku. Tam koupil statek vyřazený mlýn a předělal jej na rekreační středisko. Bylo tam prima, i když pohyb byl značně omezený, protože bezmála za humny byla rakouská hranice a plno zelených brigadýrek, které jsme ovšem důvěrně znali i v Hrušovanech n.Jev.
Na kapry byl nejlepší rybník v Mackovicích. Nejlépe brali v létě, kdy se sklízely rané brambory a drobné se prodávaly za deset korun pytel. Kupoval jsem je na krmení domácí drůbeže a prasete. Když jsem je uvařil, nakrájel jsem tak kilo na menší kostky, zavezl k rybníku a pohodil na několika místech tak deset metrů od břehu. Když jsem to provedl několikrát po sobě mohl jsem si být jistý, že na bramboru budou brát jako "vzteklí". Jednou byl u nás na prázdninách synovec, a tak jsme sedli v poledne na motorku a vyjeli k rybníku. Do pěti hodin jsme nachytali 38 kaprů, od malých dvaceticentimetrových prcků až po pětikilového macka. Samozřejmě jsme je pouštěli zpět do rybníka a jenom připisovali čárky a domů jsme vzali jen jednoho. Nejchutnější byli ti kolem 3 kg.
Na líny jsme chodili za dráty, tedy do prostoru, kam nás pustili pouze s propustkou, a předstírali jsme, že jdeme za prací. Proto jsme pruty nenosili s sebou, pouze po kapsách se potulovala klubíčka silonových šňůr, háčky, splávky a nesměl chybět nůž. U velké mokřiny, kde voda dosahovala sotva pod kolena, jsme uřezali lískový prut a z něj vyrobili primitivní udici, jen tak, jak jsme ji znali z dětství. Na žížaly byli líni vysazení, a tak jsme je nestačili ani vytahovat z vody a zase je tam vracet. Na másle chutnali skoro jak pstruh.
Štiky a mnohdy i kapitální, bylo možno lovit na nijak neudržovaných mokřinách mezi Hevlínem a Dyjákovicemi. Mne však příliš nelákaly a bylo to za nimi poměrně daleko. Přesto jsem jednu, dvě chytil a skončily na másle, obalené v mouce, paprice a drceném kmínu.
Zlatým hřebem každého léta bylo, když šef hajných pan Čertek vyhlásil, že bude nutno zjistit alespoň přibližně stavy ryb na vodních plochách, patřících statku. Na jeden den svolal všech sedm hajných a různé "přicmrdovače", mezi něž jsem patřil i já, vzali jsme traktor s vlečkou, káď, sítě, kastroly, různé koření, čerstvý chleba z Jevišovky a dva, tři demižony s vínem. Nejlépe se zjišťovaly stavy ryb v hraničním pásmu, čili "za drátama", kde byl naprostý klid a hlídku, která se občas objevila, jsme podplatili tučným soustem, aby nás nešikanovala.
V tomto prostoru byly vhledem k mokřinám vybagrovány strouhy a také jakési hranaté rybníky o rozměrech velkého plaveckého bazénu. Ten den, o kterém mluvím, jsme do jednoho nastoupili v řadě, před sebou tlačili síť, a ke konci podběráky vyndávali ryby na břeh, kde je uložili další hoši do kádě. Tak jsme prošli dvakrát tam a zpátky a úroda byla nad naše očekávání. Vedle kaprů, línů, štik a různého plevele jsme vylovili i dva metrové sumce.
Pak proběhla dražba, ve které se mně podařilo sumce vydražit za pouhých 80 Kčs a později jsem ho vítězoslavně odvezl domů.
Mezitím jsme nanosili z blízkého remízku suché větve a já jsem při té příležitosti málem zakopl o kolo asi deseti kozáků osikových, což bylo pro následující lukulské hody terno. Nad rozdělané ohníčky jsme na dřevěné vidličky pověsili tři kastroly, do každého nalili třetinu láhve oleje, a když olej začal prskat, přidali jsme všechno, co voda dala. Statek pěstoval papriku a rajčata, na zahrádkách už byla cibule jak pěsti, česnekové hlavičky ve stavu, kdy šly stroučky od sebe, feferonky už červenaly a rozmarýn mně rostl v květináči. Dobrá tři kila směsi této zeleniny a kozáků nahrubo nakrájené jsme vysypali do rozpáleného tuku a nechali chvíli "pouštět šťávu".
Pak do každého kastrolu putovaly očištěné ryby, čtvrtka másla a litr vína, přiiměřeně soli a po balíčku pálivé papriky. Za patnáct minut bylo hotovo. V lavoru nakrájený chleba putoval dokola, taktéž papírové tácky na ryby a samozřejmě i umělohmotné pohárky s vínem. Jak vína ubývalo, tak pozpěvování přibývalo, a tak Šly panenky silnicí, Pětatřicátníci, Až pomašírujem a vloudil se i Pramínek vlasů. Z kastrolů mizel obsah rychlým tempem, když už nebyla "hustota", máčel se chleba a nakonec nebylo skoro třeba kastroly umývat. Kdo by se s tím také páral.
K večeru odvezl traktor s vlekem tuto společnost a zastavil přímo u hospody. Dál si to už nepamatuji.
