Rozhodla jsem se, že si ke sledování televize pořídím slintáček. Jakmile totiž televizi otevřu, někdo vaří. Je to nějaká mánie. Kdo nevaří, v televizi účinkovat nemůže.
Vaří šéfkuchaři, ale i úplní začátečníci, kteří se teprve vařit učí. Lákají do televize každého, kdo vařit chce. Sedím tedy u televize, slintáček pod bradou a tiše žasnu. Jak je možné, že za celý život (a že jsem se toho hodně navařila), jsem o takových dobrotách neslyšela, natož abych je viděla, nebo snad ochutnala?
Sliny tečou, protože reflex je reflex, a já přemýšlím, kde se ty luxusní potraviny vlastně berou. Kde se dají koupit? No, někde se určitě koupit dají, ale pro většinu lidí jsou finančně nedosažitelné. Je to vlastně takové moderní mučení pro ty, kteří tyto potraviny v životě neochutnají, protože na ně finančně nedosáhnou, a to nemluvím jenom o nás starších.
Proč se to dělá? Co tím vlastně televize chce říci? Nemusím se na to prý dívat. Na co se ale vlastně dívat mám, když to je všude. Když se nevaří, objeví se alespoň na vaření reklama. Nevím, proč si takové mučení necháme líbit a a proč nejdeme do ulic protestovat. Televize má přece lidi bavit a ne mučit.
Asi se musíme vzbouřit a nebo televizi neotvírat a podívat se do lednice, co si uvaříme z těch zbytků, co tam najdeme.
No nes.....vás to taky?