Kolem výročí tohoto panovníka se napsalo a nafilmovalo tolik, také se nashromáždilo množství předmětů, Karla IV. připomínajících. Ne, že by mi to vadilo, naopak s velkým zájmem sleduji pořad Sedm pečetí na ČT2, zhlédla jsem taky všechny hrané filmy o králi a císaři. Navštívila jsem výstavu ve Valdštejnské jízdárně – ta je velmi zajímavá, vřele doporučuji všem.
Nejvíce mě ale zaujala, ba přímo dojala, báseň Jana Nerudy:
Romance o Karlu IV.
Král Karel s Buškem z Velhartic
teď zasedli si k dubovému stolu
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
"Nuž, dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína - dolej výš -
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!"
Král Karel vesel káže.
"Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo -
toť první víno, které v Čechách zrálo -
aj, tedy vzhůru, pijme již!"
A pili - král však náhle prsknul -
"To že je víno? Tenhle kvas?
Vždyť křiví ústa, láme vaz!"
A zlostně rukou mrsknul.
"Eh, - vezu révu z Burgund sem,"
král dál a dál si v zlosti svoji vede,
"a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trny z nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!
Však jaká země - taký lid!
Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí, -
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci, co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas -
Mám já to bídu s vámi!"
Přec zase číši k ústům zdvih,
a napiv se své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen - aby marně nezahálel -
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk
a po jazyku válel.
"Ba, je to bída,“ děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
"Mám žízní umřít? - Na mou víru,
tys oslep, páže, - nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? -
A dej mi dobrou míru!
Pij, Bušku, - již se nezarmuť -
a poslyš, co ti král tvůj moudrý praví:
můj jazyk je, jak známo vybíravý -
a našel již v tom víně chuť.
Víš,- zkoumat třeba, Bušku milý!
To víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas, -
my, myslím, se už vpili!"
"Nu, vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se, -
však kvete po svém, v osobité kráse, -"
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Velhartice -
"ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!"
(Balady a romance, 1883)
Báseň jsem si přečetla v internetových novinách U3V a nemohu se o zážitek z četby nepodělit s vámi, čtenáři i60.
Při čtení Romance se mně vybavila vzpomínka na moji babičku. Tuto báseň mi někdy předříkávala z paměti, místo pohádky před spaním. Když si uvědomím, že to byla vesnická žena, která celý život obhospodařovala se svým mužem svá pole, neměla žádné vzdělání, myslím, že tenkrát byla školní docházka jenom pětiletá, musím ji obdivovat. Je pravda, že byla velice sečtělá, ale jestli se Nerudovým veršům naučila už ve škole nebo až jejich četbou, to se dnes už nedozvím.
Když tak na svoji babičku vzpomínám, zjišťuji, jaká to byla vlastenka. Své vlastenectví nedávala nějak okatě najevo, vlastenecky se chovala. Vzpomínám si, že s námi, se mnou a mým bratrancem, chodila na procházky po blízkých vršcích Českého středohoří. Nebyly to jenom procházka pro nic za nic. Vždy spojila příjemné s užitečným. Někdy jsme s sebou vedli její kravičku, aby se napásla, jindy jsme sbírali do bandasky ostružiny, kterých rostla na mezích okolo Oblíku spousta. Anebo jsme šli zase na jiný kopec na pomněnky, zjara na další kopec na petrklíče. A vždy nám babička vyprávěla, především o přírodě a o historii.
Když přemýšlím o vlastenectví, jsem na rozpacích. Naše generace byla vychovávána k internacionalizmu, vlastenectví se nenosilo. Kdo k němu nebyl veden z domova, tomu to slovo neříká nic dodnes. Takových lidí je většina. Já, když řeknu mezi svými vrstevníky, že jsem vlastenka, dívají se na mne, nemluvím-li z cesty.
Mladší generace je na tom ještě hůře, z domova nic takového neznají, ve škole je k lásce k vlasti taky nevedou, učitelé to nedovedou, dnes internacionalizmus vystřídala globalizace a integrace. Kam to povede?
Omlouvám se, milí čtenáři, padla na mne taková skeptická nálada. Je to asi způsobeno tím vedrem, že sedím doma a nemohu na zahradu. Především jsem ale zaskočena výsledkem referenda ve Velké Británii.Teď mě napadá: nepodobá se dnešní EU Svaté řiši římské z dob Karla IV.? Británie stála vždy někde mimo. Jinak ale Británii, hlavně Brity velice obdivuji, zvláště pro jejich statečnost v boji proti nacistickému Německu.
Dál už nebudu psát, nic optimistického mne momentálně nenapadá.
