Ztracený koláč

Přidávám se k těm, kteří to už někde četli, ale když už je to tu, tak se aspoň zasměju.

Pěkný příběh. Denně něco hledám, proto jsem ráda, že zuby mám vlastní, jinak bych se často nenajedla. Stačí, že jsem občas slepá, protože nevidím brýle, které na mě doslova brejlí, ale já je bez brýlí nevidím.

Hanko, moc jste mě pobavila. Umíte to taky krásně podat. Zas brzy napište.

Představuji si, jak "...se vytřeštěně díval koláč"a směju se po několikáté. Také mě bavila příhoda Stelly Zázvorkové, která na chalupě dala vychladit mřížkový koláč na podlahu chladné předsíňky, návštěva si ho spletla s rohožkou a botami rozmetala.

Byl asi samorozmnožovací. Příště tam postavte pětistovku.

Tohle se dá vysvětlit, ale kdo mi vysvětli to - že jsem upekl dort jeden a když jsem se vrátil tak tam byly tři. Byla neděle, u auta jsem zrovna měnil letní gumy, krám 21 km daleko....

Krásný příběh. Moc dobře znám, když člověk trpí Alz. chorobou. Hledáte zuby, ovladač, klíče. Odnese to druhý, protože ten mu věci schoval. Bohužel konce jsou smutné!

Moje specialita je "dobře"věci schovat.Ale kam,to je pak potíž si vzpomenout.A bude hůř...

Příběh je úsměvný a takhle blbneme občas všichni. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že jsem ho už četla buď na FB nebo mi to někdo poslal e-mailem.

Nedávno jsem našla v úložném prostoru pod postelí mezi motorkářským vybavením brýle, které jsem dlouho postrádala a dala si už udělat nové. Přitom mi cosi říkalo, že zůstaly někde doma. Zasměju se, až najdu mobil, beze stopy ztracený nevímkde před vánoci. Uzavřela jsem to, že zůstal v restauraci, ale ve skutečnosti mi jeho osud zůstal neznámý. Moje známá Olinka. která byla víc než o 20 let starší, říkala Bude hůř. Pro ni bylo, skončila s Alzheimerem a teď už je na věčnosti. Tohle vyprávění je zatím úsměvné. :-)