Koupila jsem lodičky,
na módní přehlídky.
Botky jsou to fajnové,
krásně lesklé, béžové.
Ve středu v noci mě vzbudilo podivné šramocení. Otevřela jsem oči a spatřila svoje nové boty, které jsem měla ten den na přehlídce ve Ville Pellé. Nevěřila jsem svým očím. Lodičky vylezly z krabice, začaly se producírovat po koberci a prozpěvovaly si, jako by se nechumelilo: Klapy, klap, klapy klap, my jsme krásné nové boty. Klapy klap, klapy klap, nejsme však do nepohody...
Po chvilce se zastavily a já zaslechla jejich tenké hlásky:
L (Levá): Tak co, líbila se Ti přehlídka? Užila sis to?
P (Pravá): No jasně, nádherná atmosféra, ještě jsem nic takového nezažila na vlastní kůži, nemůžu se pořád nějak vzpamatovat.
L: Co říkáš schodům?
P: Štěstí, že tam byli vojáci. Nevím, nevím, jak by to dopadlo. Se schody jsem nepočítala, takže jsem netrénovala.
L: Mě taky schody trochu zaskočily. Navíc jsem dostala strach, že zapomenu sladit krok a nevykročím jako první. Proto musel voják nahoře potichu připomenout "levá". Ale jsem nadšená. Všechny modelky byly fajn, organizace byla fajn a vůbec všechno bylo fajn.
P: Škoda, že jsme musely tak brzy domů, protože naše modelka musela brzy ráno do práce. Taky tam musela dlouho sedět kvůli úpravě vlasů a nestačila si všechno pořádně prohlédnout.
L: Já nechápu jednu věc. Věčně lítá po horách nebo jezdí někde na kole, ale po dnešku je utahaná, jako kdyby běžela maraton.
P: Vezmeme si ji do parády a trochu usměrníme. Ta dnešní postarší mládež nic nevydrží. Příště ji vytáhneme do divadla nebo na koncert, ať si užijeme i něco z kultury.
To už bylo na mě moc. Nenápadně jsem zakašlala, aby si uvědomily, že je slyším, ale ony se pomaloučku, provokativně, ještě jednou prošly z ložnice na chodbu a zpět a teprve pak zalezly do svého vystlaného pelíšku.
