Země, oheň, voda, vzduch
Mé srdce omotané lesklou nití bije si popaměti
a umlčet se nedá.
Cesta je prach, uvadlo polní kvítí a nad obzorem si bouře mračna hledá.
Bez odvahy a naděje mé kroky vánek nese,
kyvadlo v hodinách svým tempem čas mi sčítá.
Mé hoře přehoře až k výšinám už pne se,
den nový dalším utrpením svítá.
Čím dřív jsem byla a u jakého vesla paže mi přikovali,
ať pykám za své viny?
Po moři bludná moje loď mne nesla, jež nikdy nepřirazí
u pevniny.
Jednou i moje stopy v písku zmizí.
Co oheň spálí, voda zemi vrátí.
S větrem pak odletí ta sladká pachuť cizí,
vědomí v nevědomí se v nenávratnu ztratí…
