Vážení přátelé, rád bych se s vámi podělil jen o tři osobní zážitky, které mi zvláště utkvěly v paměti. První bude veselý, druhý smutnější a poslední úžasný, leč provokující k zamyšlení. Shodou okolností tomu totiž tak bylo v mém životě i chronologicky.
PŘEPADENÍ VE STEPI
Mé první vzpomínky na sovětský film jsou z malého městečka Vysoké nad Jizerou, kam jsem jezdíval každé prázdniny k babičce a dědečkovi. Je to malé městečko, byla v něm upravena bývalá „sokolovna“ na kino, ve kterém se promítalo jednou týdně. Promítač jezdil z nedaleké vesničky autobusem a promítací doba byla tedy upravena podle jízdního řádu. Jenže toho časem napadlo, že se nic nestane, když filmy trošku prostříhá, aby si ještě stačil skočit na pár piv, v jeho vesnici totiž hospoda nebyla. Takhle to fungovalo dost dlouho a nic se nedělo.
Až jednou měl smůlu.
Ten den jsem zrovna s kamarády v kině byl. Podle plakátu se mělo jednat o vzrušující zážitky kladných hrdinů, kteří dostali za úkol proniknout do města, obklíčeného „bílými“ a upozornit vedení Rudé armády na připravované kontrarevoluční povstání. Protože bylo železniční spojení přerušeno, vydali se na cestu stepí v bryčce.
Jenže chybička se vloudila. Žádné přepadení se ve stepi neudálo, promítač to místo nešťastnou náhodou vystřihnul. Tím až do konce prázdnin skončila ve Vysokém filmová představení, na sokolovně se objevila cedule „Kino je z technických důvodů mimo provoz." Ten člověk dostal totiž okamžitou výpověď, někdo zřejmě žaloval. Bylo mi 11 let.
ALJOŠOVA LÁSKA (nebo Aljoša a láska?)
Asi to byl hezký a neválečný film, na děj si již nevzpomínám. Dodnes si pamatuji jen jeden pozoruhodný záběr kamery na solitér - osamocenou bílou železnou postel a opět ve stepi, již nevím proč. Jenže studenti - puberťáci to tenkrát nedocenili. Když na tu postel usedli Aljoša se svojí láskou a políbili se, začalo v sále velké mlaskání a od vyspělejších studentek i hlasité milostné vzdychání. Já jsem nemlaskal, již jsem zřejmě pubertu přechodil. Ředitel školy se tehdy doopravdy rozzuřil. Za límec vytáhl z okraje řady jednoho studenta a bylo zle. Pokud si to dobře pamatuji, neodnesl to jen sníženou známkou z chování, ale měl pak i při odchodu ze školy v posudku, že „zesměšňoval sovětský film v Měsíci čs-sovětského přátelství“ a na vysokou školu už se proto ani nepokoušel podat přihlášku. Byl jsem tehdy studentem SPŠS v Praze.
CIKÁNI JDOU DO NEBE
Zde si dovolím být podrobnější, neboť tento film mne z mnoha důvodů zaujal. Především vůbec nešlo o žádnou politickou propagandu ani o válečné hrůzy. Jedná se o romantickou baladu s prvky muzikálu z prostředí dnešní moldavsko-rumunské hranice, k jejímuž vyznění přispívá i barvitě zobrazená příroda Karpat. Film byl natočen podle povídek Maxima Gorkého. Okouzlil mne hlavně nádhernou hudbou s písněmi Jevgenije Dogy, které natolik vystihly romskou melodičnost, že je dnes Romové pokládají za vlastní lidovou tvorbu. Vložím několik ukázek.
Děj filmu
Odehrává se na přelomu 19. a 20. Století. Je to příběh osudové lásky z prostředí kočovného cikánského tábora. Zobar s přáteli krade koně důstojníkům v kasárnách a prodává je. Vojenská hlídka ho zraní, ošetřuje ho Rada, o které se povídá, že umí čarovat. Rada zmizí a když ji zamilovaný Zobar znovu uvidí, prosí ho, aby ji nechal. Zobar dále krade koně, hledají ho vojáci, kteří při tom zpustoší tábor. Zobar má být oběšený, a přímo z šibenice skočí na koně a zachrání se. Rada mu vyzná lásku, Zobar žádá v táboře o její ruku, ale nechce se vzdát vlastní svobody. Když se mu Rada vysměje, bodne ji nožem a jeho zezadu probodne Radin otec Danillo. Milenci v objetí padají na zem... (oficiální text distributora)
Potěšilo by mne, kdybyste si přehráli alespoň některý z těchto krátkých videoklipů. Zajímá mne totiž, jestli se vám budou také líbit anebo je budete považovat za kýč. Mně ovšem ten zážitek pokazil tragický konec, tím mne Maxim Gorkij naštval.
1. Cikánský tanec
2. S touto melodií by se mi chtělo kočovat, i když je v tomto případě text v ruštině.
3. Krásné zpívající cikánky v pohádce pro muže mladé i staré. Písně jsou v jejich jazyce, dialogy jsou česky dabované.
A ještě dodatek pro zájemce. Celý film je možné stáhnout zdarma zde:
http://www.filmy-ke-shlednuti.net/cikani-jdou-do-nebe-1975/
Film jsem zhlédl již jako učitel na SPŠS v Českých Budějovicích se svými studenty a vše proběhlo bez problému. Slyšel jsem vyprávět, že v Praze někdo na plakát „Cikáni jdou do nebe“ připsal „Ať jdou třeba do prdele a ze Žižkova taky. (Omlouvám se, cituji). Vysvětluji si to tím, že Rómové na Žižkově dnes už tak hezké písničky neznají. Anebo je za tím něco jiného?
Má otázka pro čtenáře z Prahy
Je to možné, že na Žižkově někdo chová koně či slepice a bojí se o ně?
MÉ ÚVAHY SPOLEČENSKÉ
Úvodem musím zdůraznit, že nejsem sociolog a nemám ani dostatečné humanitní vzdělání, proto jsem si musel vše o původu a pohnuté historii tohoto etnika vyhledat. Nejvíce mne zaujaly tyto dva články: http://romove.radio.cz/cz/clanek/18530 a http://www.osel.cz/919-puvod-romu.html . Proto budu dále vyjadřovat jen své vlastní pocity. O to více uvítám vaše názory. Jen lituji, že asi nejsou na i60 žádní romští aktivisté, jejichž postoj by byl nejzajímavější. Zřejmě nejsou v seniorském věku, aby se mohli zaregistrovat. Jen se zde, prosím, vyhněme politickým úvahám o podílu viny za dnešní neutěšenou situaci dřívějšího a nynějšího režimu u nás, k tomu jsou určeny jiné rubriky - na chatu i60.
Cikáni nebo Rómové?
Technická poznámka: Existuje skupina jmen, která lze chápat jako vlastní i jako obecná, a psát je proto jak s velkým, tak s malým počátečním písmenem. O způsobu psaní rozhoduje význam. Náleží sem: jména Žid/žid, Mongol/mongol, Cikán/cikán. Velké písmeno se píše, pokud tato jména označují příslušníky národa, malé písmeno tehdy, jestliže označují příslušníky antropologické skupiny: mongol, cikán nebo náboženského vyznání: žid. (http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=181 )
Z tohoto poučení je zřejmé, proč za mého mládí se vždy psalo „cikáni“ s malým „c“ a dodnes se tak píše i slovo „indiáni“. Byly to původně také kočovné „kmeny“, tedy nikoliv národ. U cikánů došlo ke změně, když v roce 1971 proběhl historicky první Mezinárodní romský sjezd (World Romani Congress), kde se Romové ze 14 zemí (včetně ČSSR) dohodli na používání slova Romové, čili zřejmě začali sami sebe považovat za národ. Od té doby se datuje jejich požadavek, aby byl tento název majoritou respektován. Ačkoliv ne všechny skupiny Romů označují sami sebe "Rom", ke společnému původu se hlásí všichni, hlavně jde-li o dichotomii Rom a neromský gádžo. (Převzato z Wikipedie)
Nevidím žádný důvod k tomu, abych toto jejich přání nerespektoval. Ale jedno mi jasné není. Proč by najednou mělo být slovo cikán považováno za urážlivé, když tomu tak po staletí nebylo? Co třeba hezké (gádžovské) písničky „Cikánko, ty krásná“, „Cikán, černý cikán“, „Cikánský baron jsem já“, to by měl někdo texty přepracovat anebo dokonce příslušný ministr prosadí jejich úplný zákaz?
Velmi mne potěšil pořad „Všechnopárty“, když byl hostem Karla Šípa houslový virtuos světového renomé Pavel Šporcl, který pochází z Českých Budějovic a měl jsem to potěšení ho poznat osobně. V tomto pořadu navíc předvedl svůj skvělý smysl pro humor. Ale jde mi o něco jiného. Pavel Šporcl m.j. vystupuje i s cikánskou kapelou GIPSY WAY (gipsy – cikán anglicky) a zmínil se o tom, že tito skvělí muzikanti sami o sobě prohlašují, že nejsou žádní Rómové, ale opravdoví cikáni. V závěru tohoto článku snad i vás potěší záznam této „Všechnopárty“. (Ukázka z obsahu jejich společného repertoáru na DVD: http://www.pavelsporcl.cz/c-12/GIPSY-WAY-DVD-2010.html )
Můj dopis našemu ministrovi
Mohu vám ukázat jen jeho koncept. Když byl ministrem pro lidská práva a národnostní menšiny ČR pan Michal Kocáb, napadlo mne vyzkoušet jeho smysl pro humor. Jenže to bylo za krátkodobé „úřednické vlády“, což jsem si neuvědomil a nestihl to odeslat.
Vážený pane ministře,
obracím se na Vás s důvěrou a upřímnou snahou pomoci Vám ve Vaší nelehké funkci svým nápadem. Jde mi o romskou komunitu u nás. Vždyť oni nemohou za to, že byli násilně vytrženi ze svého přirozeného prostředí a často nahnáni do starých činžáků nebo dokonce paneláků, ačkoliv nic není jejich přirozenému naturelu vzdálenějšího. Je jim ještě z doby kočování geneticky dána touha po volnosti, milují muziku a zpěv u ohně. Jako jejich spoluobčané bychom neměli být malicherní a stěžovat si hned na úřadech. Dobrá, uznávám, že se někomu nelíbí ohýnek v bytě, kde jsou páleny parkety (ve starém vybydleném činžáku), když zrovna bydlí o poschodí výše. Dalšímu vadí dokonce i samotný zpěv po 22. hodině. Takový člověk zřejmě nikdy netrampoval. Sám mám zkušenosti s obojím. Když jsem bydlel v paneláku, také mi vadila nedostatečná zvuková izolace těchto nepovedených domů. Ve funkci stavbyvedoucího jsme měli před kolaudací stavby. Když jsem odešel domů, moji romští dělníci to ještě oslavovali a uvnitř domu si rozdělali oheň. Takže se kolaudace nekonala, museli se napřed seškrabat a opravit omítky.
Udělejme tedy první krok ke sblížení. Jsem stavař s oprávněním k projektování i k výkonu tzv. inženýrské činnosti a měl bych jeden technicky reálný návrh. Ve většině starých panelových domů jsou ve sklepech prádelny, dnes již dávno nepoužívané. Věnujme tedy našim hudbymilovným spoluobčanům a i nějakou tu korunu k malé adaptaci. Postačí v bývalé prádelně postavit krb s odvodem kouře do fasády (jako je tomu u plynového topidla WAW), zřídit protipožární ochranu (včetně výměny okna + dveří) a také dostatečnou zvukovou izolaci. Nabízím Vám, že bych takový projekt vypracoval zdarma a postaral se i o jeho návrh na typizaci pro hromadné použití. Přispět k realizaci by snad mohli i ostatní spoluobčané, byť třeba jen částkou 30- Kč za dárcovskou DMS. Navíc by jejich neromští spolubydlící jistě rádi pro svůj klid a bezpečí přidávali pravidelné příspěvky na palivové dřevo, čímž by zároveň chránili i vzrostlou zeleň v parcích, kde by i dřevěné lavičky za nevelkých nákladů mohly být vyměněny za plastové.
Tak co Vy na to, pane ministře? Jste nakloněn této myšlence a jste ochotný postarat se o její propagaci? Vždyť jste sám muzikant a jistě znáte čarovnou moc ohně, přímo evokujícího hudbu a zpěv. A hlavně: Oheň pálí překážky a hudba sbližuje národy! Děkuji Vám za pochopení a končím s nadějí na Vaši vstřícnou odpověď. Se srdečným pozdravem … (jméno, plná adresa a telefon).
Má výzva komisi „The Nobel Peace Price“, udělující Nobelovu cenu za mír
Domnívám se, že ve všech evropských státech existují etnické (dnes již zdaleka ne jen romské) menšiny, mezi nimiž je možné mnohé jedince i skupiny označit jako „nepřizpůsobivé“. Jsem přesvědčen, že ten, kdo by tento problém jejich domestikace dokázal vyřešit, by si Nobelovu cenu za mír zvláště zasloužil. Vyzývám vás tedy k propagaci této myšlenky po celém světě a zároveň k mimořádnému zvýšení ceny pro vítěze, a to co nejdříve. Při aktuálním množství nových imigrantů by se brzy mohlo stát, že se v některých evropských zemích z etnických nepřizpůsobivých menšin stane většina. Z dnešní situace v Německu soudím, že již teď jsme my považováni za „nepřizpůsobivou většinu“ a novodobé stěhování národu se stalo realitou.
Můj závěr
Vážení přátelé, abych nekončil tak ponuře, dovoluji si vás vyzvat ke zhlédnutí výše zmíněné "Všechnopárty", které by to mělo napravit. Nebojte se, je to jen pár minut, neboť Pavel Šporcl je hned prvním hostem Karla Šípa. Pokud by se redakci nepodařilo záznam videa sem vložit, je možné jej vyhledat v i-záznamech na ČT1 z 20.11.2015. Zde:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10090925908-vsechnoparty/215522161600037