Samoty se bojíme více než smrti

Je to adekvátní zamyšlení, vcelku pravdivé. Nemusí to být ale vždy tak, když se člověk ještě za svého mládí umí obklopovat přáteli, je rád ve společnosti a hlavně vychází dobře se svými dětmi, kteří jsou mu nejblíže, vždy má někoho, na koho se může obrátit. přátelské vztahy se musí udržovat a nenechat je rozbít pro nějakou prkotinu. Buďme ke svým přátelům tolerantní, oni nám to vrátí. Jsem již 10 let sama, ale mám velmi dobré vztahy se svými dcerami i vnoučaty a hlavně mám několik "kmenových " přítelkyň, s kterými se přátelím několik desetiletí a jsme stále ve velmi dobrém přátelském vztahu.

Nechci tu pronášet nějaké "kacířské myšlenky". ale myslím, že podobně, jako je řada lidí jen pasivními konzumenty umění a zábavy, nebo i péče o zdraví, přistupují tak i k samotě. Tedy, nedovedou nebo nechtějí do ní vložit něco sami a čekají, že to někdo za ně vyřeší. Vždyť ta konečná etapa je opravdu plynulým pokračováním předchozího života, a ne nadarmo se říká, že. jak kdo zasel, tak sklízí. A říkám to z pozice a s pocity člověka, který také žije sám, a mám pochopení pro ty, kteří se octnou náhle ve skutečně svízelné situaci.

Zatím se v takové situaci nenacházím, proto ji mohu těžko posoudit. Jsou lidé, kteří jsou sami proto, že si k sobě nikoho nepustí a jiní, kteří ač sami a bez rodiny, mají kolem sebe pořád spoustu lidí. Myslím, že to, jak prožijeme terciální sféru života, hodně závisí na tom, jak žijeme svůj život předtím. Asi je něco v našem světě špatně, když s tím máme takový problém.