Nemám čas je nebezpečná věta  

Ten článek se mi přesně trefil do nálady, jsem introvert a zaplaťpàmbu už nic nemusím. Celý život jsem pracovala s lidmi, takže se teď bez povrchního družení velmi dobře obejdu, konzumace společností doporučovaných aktivit mi leze na nervy a pojem aktivní senior mě přímo vytáčí. Chtěla bych si sice udělat pilotní licenci na autogyru, to je tak jediné mimo domov, ale dělám hlavně krajky, plavu v zahradním bazénku na plavecké gumě, protahuju se a chodím na velmi dlouhé procházky a čtu. Furt čtu.. A stačí mi to.

Nemít v důchodu čas já vidím spíš jako pozitivum, znamená to, že se neválím doma na gauči a nepřepínam z programu na program a vymýšlím si z nudy domácí práce, abych nějak zabila čas. Nemít čas pro mne konkrétně znamená, že si užívám se svými vnoučaty, a toho si cením nejvíc, rychle rostou a za čas už je to se mnou nebude bavit, resp. nebudu jim stačit. Když si mi kamarádka, taky důchodkyně stěžuje, že na nic , rozuměj na sebe, nemá čas, odpovídám jí: Houby nemáš čas, jsi už prostě pomalejší, tak to neřeš a dělej jen to, co ti dělá radost, ostatní počká.

No poslední dobou mám tolik plánů a akcí, ale ten čas utíká nějak rychleji - takže brzdím ač nerad...

My důchodci už v podstatě nic nemusíme. Samozřejmě, že pár povinností člověku zůstane celý život, ale jinak je na nás, co si zvolíme. Prostě opět skáčeme jen do výše našich finančních možností. Tedy většina z nás.

Pokud mi něco zajímá vždy si najdu čas. Nemít čas je určitý druh výmluvy když si ho nechci udělat. Pracuji, stíhám chodit na procházky, jezdit na výlety, občas hlídám vnučku, posekám trávu atd. Dělám ale jen co chci - ne to co musím.

Mám planovácí kalendář plný aktivit a těším se na ně. Ale zrovna tak přivítám i den, kdy tam nic nemám a klidně si pospím, polenoším a normálně ho proflákám :-)

Ivanka K. napsala níže přesně to, co si myslím po přečtení článku i já.... stačily by jen ty poslední dva odstavce....

I když je času relativně málo, myslím, že většina je natolik soudná, že když cítíme, že jsme unaveni, odpočineme si a je na nás jakou relaxaci zvolíme, dle našich možností a schopností. A stýkáme se s těmi, s kterými nám je dobře a pak není zatěžko pro ně i s nimi něco udělat. Výzkumy sociologické nikdy nemohou plně vystihnout a plně pochopit realitu života.

Já jsem ve svém, možná poněkud dlouhém komentáři chtěla sdělit svůj názor, že si nemyslím, že se všichni senioři vrhli na přehnaně aktivní život, který je vyčerpává, zatímco ty, kteří sedí a čtou nebo tzv. lenoší, považují za exoty. Společnost je v tomhle ohledu hodně různorodá a většinou se každý řídí svým prostředím, finančními a hlavně zdravotními možnostmi a vůbec se nenechává ovlivnit módním trendem, jímž je údajně z pozice společnosti jen aktivní senior.

Svůj produktivní věk jsem prožila převážně v totalitě = zvyklá na různé/povinné závazky a tak s jedním jsem pak odcházela do důchodu: "Holka - dokud to půjde - dělej všechno možné. Hlavně však neseď s bábama na lavičce, nebav se jen o nemocech a nenadávej na vše kolem!" Zatím - i přes různé problémy - mohu tento závazek plnit - a žádný "koumák" mi do toho nebude kecat! Mám dny aktivní a zase dny, kdy jsem ráda "zalezlá doma" = dle svého a svých finanč. možností.