Mindráky s věkem nezmizí

Oprava: ...i když jsem měla křivé nohy,.. a to do "O" - "kočárové nohy"

Mindráky jsem naštěstí netrpěla. Pro naše jsem byla vždycky fešajda, jak mi říkali, i kdybych měla třeba křivé nohy.

Moje kamarádka říká:"Komu se nelíbím,ať se na mne nedívá".Člověk se musí příjmout takový , jaký je.Hlavně když je to člověk člověčí.

Dobrý článek, jakoby byl o mně. Moje maminka mi šila pro zábavu šaty. Musely být přes prsa stažené nejmíň o číslo, jinak jsem je nenosila. Myslela jsem si za mlada, že jsem tlustá a ošklivá. Teď když se dívám na staré fotky, tak si říkám - jak jsem byla hloupá. Chodila jsem na step a pohybovou výchovu k paní Fričové do Lucerny. A ta vždycky říkala: Dámy, nevadí co vám vlaje navíc ve předu, nebo vzadu, ale hlavně když chodíte rovně, lehce a neklátíte se.

Ano, ano, mohla bych to potvrdit i podle sebe, co jsem v mládí slýchala a jak jsem si to v sobě dlouhá léta uchovávala. Ale věřte, nevěřte, dnes ze svého vzhledu opravdu mindráky nemám, jsem s ním srozuměna.

Dost pravdivý článek. Každá má "své slabé místo" a jen těžko se nechá přesvědčit, že je to vlastně její přednost-

Můj celoživotní mindrák byl vyléčen, když jsem byla Poprvé v lázních. Takže s titulkem nesouhlasím.

Ivanko, vždyť si mnozí vlasy žehlí, aby je měli rovné.... Nikdo není dokonalý....

Nikdy jsem si žádné své fyziologické nedostatky nepřipouštěla, každý je nějaký.Ale teď, když jsem si článek přečetla , je jako o mně. Jsem zřejmě ze selského rodu /jen aby mě nohy dobře sloužily/ a mám velká prsa /jen aby byla zdravá/, ruce mám hubené a kostnaté /jen abych se s nimi obsloužila/. Lidé nejsou jak přes kopírák. Žádný mindráček si nepřipustím a doufám i nadále budu spokojená s tím, co jsem do vínku dostala... Nejlepší lék na mindráky je vědomí, že může být hůř.

Bohužel, musím souhlasit. Mindráky mám od dětství a je pravda, že se lety hodně obrousily, přesto tam uvnitř pořád jsou. Mě zase pořád říkali, že mám velký zadek a že budu po své matce. Byla malá a měla asi 120 kg. Zatím mi do toho, zaplať pánbůh, ještě hodně chybí a pokud se něco nestane, tak to tak i zůstane. Ale vždycky mi hrozně vadilo, když mi někdo, kdo mě delší dobu neviděl řekl, že jsem ztloustla. V tu chvíli jsem ho nenáviděla. Dneska jsem, hlavně po mé nemoci, celkem nad věcí, i když se musím držet na uzdě, co se jídla týče.