Soutěž: Poprvé v přítomnosti smrti

Ano, smrt k životu patří. Dodnes mám před očima strýce a prababičku v rakvích. Bývalo to tenkrát zvykem. Byla jsem malá, ale od té doby už jsem to u svých blízkých nikdy nedovolila. Zuzko, vzpomínky na naše milé ale stále zůstávají a to je dobře. *****

Smrt nutně patří do našeho života. Jen někdy přichází příliš brzy ...

Je těžké se smiřovat s odchodem těch nejbližších a milovaných.Vždy to vnímáme jako nespravedlnost vůči nim,vůči nám.Je úlevné vnímat jejich odchod jako přechod do jiných,snad lepších úrovní bytí.Taky mezi ně patřím.Dokonce si myslím,že jsme jistým způsobem v kontaktu.Zuzi,díky za hloubku prožitku.mm

Hezké vzpomínání, Zuzko. A přeji Ti tu víru ve shledání v posmrtném životě. Kéž by to tak bylo.

Také jsem měla krásný vztah s dědečkem - viz můj článek legionář. Dožil se požehnaného věku, to už jsem byla dospělá. Nejen nad tvými řádky jsem mu dnes věnovala svoji vzpomínku - dědeček byl Josef.

Zuzko, ani netušíš, jak velmi ten příběh s Tebou sdílím. Moc krásně napsáno.

Smrt je závěr současného našeho života - nikdo toho není ušetřen. Je to laskavě a citlivě napsáno - díky Zuzko.

O dědečky jsem přišla dříve, než jsem si mohla jejich přítomnost uvědomit. Zůstala mi jedna babička, o které jsem tu už napsala článek. Shodou okolností byla také první mrtvý, s kterým jsem se ve svých 12 letech setkala. Dodnes si ten okamžik pamatuji. Svou babičku jsem měla moc ráda a mrzí mne, že jsem ji nemohla mít déle.

Zuzanko napsala jste to moc pěkně. My starší už všichni máme někoho jen ve vzpomínkách... Díky za krásný článek.

Neumřel ten, na koho se vzpomíná s láskou.*****